Vlny rozhořčení jsou efektivním nástrojem, jímž lze k sobě připoutat pozornost

Ovšem vzhledem k prchavosti a nestálosti nejsou tyto vlny rozhořčení vhodné k formování veřejného diskurzu a veřejného prostoru, píše jihokorejský filosof žijící od studií v Německu.

Anička vypne hruď, vystrčí bradu a se zarputilým výrazem ve tváři se pustí do kritiky okolního světa. Jak jí říct, že takto se zlepšení své situace nedočká, bohužel takto spíše vzbudí vzdor. Poslouchající osoba se po chvíli začne cítit nepříjemně, prožívá napětí a snaží se co nejdříve vzdálit od člověka, který jí tyto pocity působí. 

Totéž lidé zažívají vedle Marie, která hned po pozdravu spustí příval slov ke své neutěšené situaci, nepřejícím lidem, kteří se jí chtějí "zbavit", rozuměj snaží se zabránit tomu, aby je obtěžovala svými požadavky a kritikou. 

"Ty máš vzdělání, to je výhoda", překvapí svou posluchačku zvláštním argumentem bez souvislosti. Pak se zmíní, že úřednice s ní jedná pohrdavě kvůli absenci titulu, který ovšem má její kolega, ke kterému se na úřadě chovají s větším respektem. Jak vysvětlit ženě přesvědčené o své pravdě, že ji nemá, nebo jen částečně, a s jiným přístupem by dokázala jistě získat i nemožné. Jen nedávat najevo takové rozhořčení. 

Rozhořčení nám nepomůže nic vyřešit, jen tehdy, pokud se nás někdo zalekne a chce co nejdříve vyřešit nepříjemnou situaci, aby se nepříjemného člověka zbavil.. 

Společnost rozhořčení je prý společností skandálu. Postrádá jakékoliv sebeovládání. Vzdor, hysterie a vzpurnost, které jsou pro vlny rozhořčení příznačné, nepřipouštějí žádnou diskrétní, věcnou komunikaci, žádný dialog. Pro veřejný prostor je však nepostradatelné sebeovládání, pro utváření veřejného prostoru je nezbytný odstup.

Rovněž starost takzvaných "rozhněvaných občanů" nemá celospolečenský charakter, ale je převážně starostí o sebe.  Je to rozhořčení, že není po mém, že se věci nedějí podle mého, že mé rozhořčení nepřináší žádané výsledky, a když tak jen krátkodobě a v malé míře. Pokud přece jen dosáhnu svého, druhá strana je nespokojená, takže nevládne pohoda, ale ponížení a vlastně přinucení druhého, aby činil co původně nechtěl jen proto, že neurvale tlačím na pilu.

Bohužel všeobecné nesoustředění, které charakterizuje společnost dneška, nevytváří prostor pro uvolnění epické energie hněvu. Hněv v silném smyslu je něčím více nežli jen afektivním stavem. Je to schopnost, která je s to ukončit dosavadní stav a dát vzniknout stavu novému. Zakládá tak budoucnost. Dnešní masy rozhořčených jsou krajně prchavé a rozptýlené. Postrádají onu hmotu, onu gravitaci, která je nezbytná k jednání. Nevytváří žádnou budoucnost, spíš ničí náladu a iniciativu vytvářením nepříjemné atmosféry kritiky a nesouladu.