Proč matky místo podpory své děti srážejí

Některé děti místo dětství prožijí život plný nervozity, hádek, obviňování a nezájmu. Jak potom mají vědět, jak vychovat děti vlastní. Člověk dělá co může, ale to nestačí, a tak se ten život nějak přežívá a malí neví, co se děje.

Když jsou větší, chtějí žít život spokojený a plný, jenže se to často nedaří, neumí to, a tak se mnozí snaží napodobit život ostatních, ale to také není řešení, každý je totiž jiný, a musí žít svůj život. Mnozí se snaží pomoci, radí, půjčují knihy, ale dotyčný je stále jako slon v porcelánu. Přes velkou snahu žít dobře a neubližovat nevědomky urazí, řekne něco co neměl, někoho raní.

Nerozumí tomu, jak se chovat a žít tak, aby byli spokojeni nejen jeho blízcí, přátelé, spolupracovníci, sousedé, ale hlavně on sám. Neboť to je základ všeho, kdo je spokojený, neubližuje ani nevědomky, a může druhým obohatit život.

Ten, kdo nerozumí sám sobě, nerozumí ani druhým a nemůže v sobě ani rozvíjet své talenty, posilovat své silné stránky a rozpoznávat své slabé stránky, místo aby se zasmál, neustále se zlobí a obviňuje druhé, potlačuje své pocity, které se pak dostanou na povrch v nejnevhodnější chvíli.

Nedávno jeden malý chlapec boxoval s polštářem, který jeho maminka právě vyprala a pověsila ven, aby uschnul na sluníčku. Vybil si na něm svoji zlost, křičel a nadával a pak ten polštář pohladil a poděkoval mu, politoval ho. Polštáři neublížil a sám sobě pomohl, vybil svou zlost aniž by někomu ublížil.

Lidé v sobě mají mnoho potlačených pocitů a křivd, které vyplují na povrch v okamžicích, kdy to nečekají, kdy se to vůbec nehodí. Nějaké slovíčko, pohled, gesto pak může vyprovokovat nepřiměřenou reakci, která překvapí ostatní, ale i člověka samotného. Je mnohdy dobré oslovit odborníka, který člověku pomůže s jeho běsy a porozumět sám sobě. Je nutná upřímná snaha něco udělat, změnit se, už neubližovat, .být pravdivý sám k sobě, nic si nenamlouvat, nevymlouvat se. Já jsem ten, kdo dělá takové věci a já jsem ten, kdo potřebuje pomoci, proč si to nepřiznat, takový přístup k životu je ten nejodvážnější a nejzodpovědnější.

Člověk, který projde takovou skutečnou proměnou je už úplně jiným člověkem, vypadá stejně, má stejný hlas a pohyby, i když i ty se můžou změnit z váhavých na přirozené, více sebevědomé, stejně jako myšlení. Během celého procesu se dostanou za mnohdy velké bolesti na povrch zasuté křivdy, viny a ublíženost, a tak už nenastávají nepřiměřené reakce, kdy člověk nepoznává sám sebe.

Naopak, postupně člověk rozumí sám sobě a tomu, co se kolem něj děje, a dokáže přiměřeně reagovat bez rozhořčení a urážek druhých, dokáže si z konfliktu odnést ponaučení a postupně si řeší vztahy, minulost a hlavně přítomnost. Je to zázrak, který přináší úlevu a lepší, naplněnější život, kdy si troufáme do věcí, kterých  jsme se dříve báli, plníme si dříve hluboko zasutá přání a tužby. Potkáváme lidi, kteří nám na naší cestě jsou pomocníky a ukazují nám novou cestu.

Někdy člověka právě jeho nejbližší pak brzdí, on se změnil, ale oni ho chtějí mít pořád stejného, s očekávanými reakcemi a činy, pak i oni se musí odhodlat ke změně, jinak jejich vztah může skončit zklamáním. Z jejich strany, že už dotyčný není takový jako dříve, a zklamáním dotyčného, že ti, kteří jej dříve provázeli na cestě životem, pomalu odcházejí, aby přišli takoví, kteří lépe zapadnou do nového, lepšího života dotyčného.