Může se ten, kdo věří v boha, i když podle něj nežije...

cítit povýšený nad člověkem, který žije podle boha, ale nemá v "něj" víru? Základ naší potřeby milovat je v zážitku odloučenosti a z něho vyplývající potřebě překonat úzkost z odloučenosti zážitkem spojení. Láska k bohu vyplývá také z potřeby překonat odloučenost a dosáhnout spojení.

Nejprve člověk uctíval přírodu, poté modly. Po objevu, že člověk je nejvyšší a nejdůstojnější "věc" na světě, získávají bohové formu podobnou člověku.

První náboženství se zakládala na kultu matky, další pak na kultu otce. Mateřská láska je nepodmíněná, všeochraňující, všeobsáhlá, a protože je nepodmíněná, nelze ji kontrolovat ani získat. Mateřská láska je založená na rovnosti. Všichni lidé jsou si rovni, protože jsou všichni dětmi Matky Země.

Poté se Nejvyšší bytostí v náboženství i ve společnosti stává otec. Vývoj patriarchální společnosti je souběžný s vývojem soukromého vlastnictví. Proto je patriarchální společnost hierarchická, rovnost bratří ustupuje konkurenci a svárům.

Náboženství má v sobě oba atributy, mateřský i otcovský. Patriarchální stránka vede k tomu, že miluji boha jako otce. Předpokládám, že je přísný a spravedlivý, že odměňuje a trestá, že mě vyvolí jako svého nejmilejšího syna.

V matriarchálním aspektu náboženství miluji boha jako všeobjímající matku. Věřím, že mě bude milovat přes všechny mé hříchy a dá mi přednost před ostatními dětmi.

Dalším stupněm lásky k bohu je stupeň zralosti, jejž dosáhl jednotlivec.

Od přísného boha, který vyhání člověka z ráje, bůh uzavře s člověkem smlouvu, která váže i jeho. Proměnil se z despotického otce v symbol jeho zásad, spravedlnosti a lásky.

Bůh v monoteistické teologii vystihuje jednotu, jež je základem světa jevů, základem vší existence, bůh se stává pravdou, láskou, spravedlností. Bůh jsem já, pokud jsem lidský.

Pokud je bůh otec, já jsem dítě. Ještě jsem nenabyl takové objektivity, abych si uvědomil omezení sebe jako lidské bytosti, svou nevědomost, svou bezmocnost.

Bůh se pro zralého člověka stává symbolem, v němž usiluje o království duchovního světa, lásky, pravdy a spravedlnosti. Věří v zásady, které bůh představuje, myslí pravdu, žije lásku a spravedlnost a jeho život má pro něj cenu nakolik mu dává možnost dospět k stále volnějšímu rozvinutí jeho lidských sil.

Podle paradoxní logiky láska k bohu není poznávání boha myšlením, nýbrž akt prožívání jednoty s bohem. Důsledkem je, že klade důraz na správný způsob života. Celý život, každý malý  i každý významný čin je věnován poznání boha, avšak poznání nikoli správným myšlením, nýbrž správným jednáním. Tento postoj má tyto důsledky: vede k toleranci a důraz je kladen na přeměnu člověka namísto vývoj dogmatu.

Tato úvaha je napsána podle knihy Ericha Fromma: Umění milovat.