Ústavní soud: Jak si přivlastnit dítě III

Jednou tak, podruhé zase jinak. Ústavní soud jednou podpoří právo dětí na oba rodiče. Podruhé sice také, i přes problematickou komunikaci ze strany matky. Hned ale k tomu přidá návod, jak si dítě přivlastnit jen pro sebe. Napotřetí pak takové přivlastnění si dětí jedním rodičem přímo posvětí. Odůvodnění? Problematická komunikace ze strany otce...

Šlo o případ, kdy děti byly po rozchodu rodičů svěřeny do péče matky a otec se s nimi může pouze stýkat. To je u nás bohužel stále běžná situace. Zde však otec usiloval o střídavou výchovu a ta fakticky probíhala bezmála čtyři roky bez problémů, až do pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu.

Co na to Ústavní soud? „Z dokazování vzaly soudy za prokázané, že děti mají oba rodiče rády a snaží se udržet stávající stav, aby žádnému z nich neublížily. Opakovaně se vyjadřují tak, že jim vyhovuje a chtějí být ve střídavé péči rodičů.“ Podle soudu také „byly výchovné postoje obou rodičů shledány dobrými“. (sp.zn. II.ÚS 1993/10)

Proč tedy má děti vychovávat pouze matka? „U otce jsou větší tendence k sebestřednosti, vztahovačnosti, kritičnosti, což dosahuje až hranice nevyrovnanosti osobnosti. ... Otec se jeví jako dominantnější a nekompromisnější, a komunikace s ním je proto obtížnější. Jeho tendence k netolerantnosti vůči matce, nerespektování ve výchovných postojích i nerespektování závěrů odborníků rovněž snižuje jeho výchovnou způsobilost. Právě pro svou osobnost by otec nebyl schopen komunikace v zájmu dětí v takové šíři jako matka, která chápe a respektuje potřebu klidu dětí.“

Takové zdůvodnění vyvolává různé otázky. Co když těmi odborníky byli lidé typu Uváčikové, známé tím, že svými posudky pomáhá připravit děti o otcovskou výchovu? Co když matka je opravdu „domácí puťka“ a otec se jen snaží, aby děti dostaly do života co nejvíc zkušeností? Otec je zřejmě dominantnější osobnost, ale soudy tu přece nejsou od toho, aby pomáhaly slabším. Mají pomáhat těm, kdo jsou v právu, bez ohledu na to, zda jsou silnější nebo slabší.

A i kdyby se otec vůči matce, se kterou už ostatně nežije, choval jako arogantní despota, mnohem podstatnější je, jak se chová vůči dětem. Jestliže soudy přiznaly, že výchovné postoje obou rodičů – tedy i otce – byly shledány dobrými, jakým právem pak připravují děti o jeho výchovu?

Vztahy mezi rodiči jsou nesmírně slabý důvod. Žijí-li rodiče spolu, někdy se k sobě chovají také velmi ošklivě. Pokud ale neubližují dětem, nikdo jim v rodičovské výchově nebrání. Rozvedené matky navíc mnohdy nerespektují výchovné postoje otce a třeba s ním vůbec ani nekomunikují. Děti jsou přesto svěřovány do střídavé péče (viz předchozí rozhodnutí Ústavního soudu) nebo dokonce do výlučné výchovy právě oné matky, čímž se nekomunikace ještě prohloubí.

Odůvodnění prezentované Ústavním soudem tak působí přinejmenším účelově. Nikdo není ideální a kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Chtěly snad soudy svým kádrováním potrestat vzpurného otce za jeho suverenitu a aktivitu? Tedy za vlastnosti sebevědomého občana? Potrestaly tím ale hlavně děti. Protože děti potřebují oba rodiče.