Přinášíme vám dnes další ze skandálních rozhodnutí Ústavního soudu České republiky:
„Důvodem pro zamítnutí návrhu na zrušení vedoucí úlohy komunistické strany není neschopnost ostatních stran vést společnost, nýbrž zájem společnosti na stabilním politickém prostředí, které nelze z důvodu zásadních neshod a vzájemné averze politických stran prozatím realizovat skrze systém více politických stran.“
Ne, ve skutečnosti tak v roce 1989 Ústavní soud naštěstí nerozhodl. Rozhodl tak v roce 2011, o výchově dítěte. Jen si místo komunistické strany dosaďte matku, místo ostatních stran otce, místo společnosti dítě a místo systému více stran střídavou výchovu. Jinak je rozhodnutí Ústavního soudu v kauze Dobrovolný versus Štérová (sp. zn. I.ÚS 2834/11) zcela totožné.
Zdá se být velkým štěstím, že jsme v roce 1989 Ústavní soud vůbec neměli...
Většina společnosti chápe, že systém jedné strany vede k totalitě. Většina lidí snad stále ještě chápe i to, že dva rodiče jsou pro dítě lepší než jen jeden. A to dva plnohodnotní rodiče - ne jeden výlučný vlastník dítěte a jeden občasný „stykač“. I odborníci dokládají, že střídavá výchova obou rodičů je pro děti po rozvodu lepší. Naše opatrovnické soudy to však nechápou. A Ústavní soud je v tom podporuje.
Jeho předseda Pavel Rychetský sice loni řekl: „Stále přetrvává v té soudní judikatuře taková pověra, že tím vhodnějším a lepším pro výchovu, zejména dětí útlého věku, je zásadně matka. Zákon a mezinárodní úmluvy však říkají něco jiného. Říkají: Oba rodiče mají stejná rodičovská práva, jsou si rovni. Není možné jednoho z nich, dokonce jenom kvůli pohlaví, preferovat.“
U této proklamace však zůstalo. V praxi Ústavní soud stále kryje soudkyně, rozhodující na základě pověr.
Jako záminka pro takové rozhodnutí se hodí cokoliv. Rodiče se často hádají i v úplných rodinách a nikdo jim kvůli tomu děti nebere. Když se však rozvedou, poslouží to k odstavení jednoho rodiče (obvykle táty) od výchovy dítěte a někdy i od kontaktu s ním. Vždyť přece dítě potřebuje stabilitu. Mrtvolnou stabilitu „jednorodičovství“.
Takto odstaveným otcům, kteří se ale o své děti chtějí starat, nezbývá než žalovat Českou republiku u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Tam jsou také často úspěšní. Evropský soud zrovna nedávno odsoudil v kauze Bergmann Českou republiku k další pokutě a prohlásil:
„Soud nicméně připomíná, že nedostatek spolupráce mezi rozvedenými rodiči nezbavuje příslušné orgány povinnosti přijmout veškerá opatření, která by mohla umožnit zachování rodinných vazeb...“
Mimochodem, dnes také není problém zveřejňovat matky, soudkyně i sociální pracovnice, které dětem berou otce. I zde se proto brzy dočtete o dalších případech. Proti soudní zvůli je třeba se bránit všemi prostředky. Takže tátové - nedejte se...
