Moniko Šimůnková, už když vás letos na jaře vláda jmenovala zmocněnkyní pro lidská práva, vnímal jsem tento krok se značnou skepsí. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy Petr Nečas byl ještě ministrem práce a sociálních věcí. Tehdy jmenoval jinou feministku, Lenku Pavlovou, ředitelkou Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí. Jak tento úřad rozložila a s jakou ostudou odešla, všichni víme. Mimochodem, sama unesla dítě v rozporu se soudním rozhodnutím od jeho otce.
Vy jste dlouhá léta pracovala pro Nadaci Naše dítě Zuzany Baudyšové. Nechci hodnotit celkově její práci - pomoc dětem může být záslužná činnost, skvělý byznys nebo i oboje. Problém nastává, když se hovoří o „právech dítěte“, ale ve skutečnosti se za nimi schovává zájem matky.
Tato nadace, v níž jste působila jako právnička a zástupkyně ředitelky, intenzivně pomáhala jiné únoskyni dětí – Marcele Krajníkové. Paní Krajníková dlouhodobě žila se svým manželem a dvěma dětmi v Argentině. Vlastní neshody s manželem vyřešila tak, že sebrala jejich děti a odvezla je do své původní vlasti. Tedy to, co Haagská úmluva klasifikuje jako mezinárodní únos. Děti pak byly po právu soudem navráceny do Argentiny. Krajníková se tomu zoufale bránila, takže nakonec nezbylo nic jiného, než provést exekuci dětí.
Ze strany Nadace Naše dítě byla patrná snaha celou věc úplně otočit. Patronka nadace Helena Vondráčková dokonce tvrdila, že děti byly domů do Argentiny „uneseny“. Ředitelka Zuzana Baudyšová zase emotivně hovořila o „porušení dětských práv“. Jakoby snad bylo právem dítěte, aby ho mohl jeden z rodičů svévolně sebrat a odvézt pryč z jeho domova.
Nevěřil jsem, že by po letech spolupráce byly vaše názory diametrálně odlišné od jejich a že nebudete stejně jako ony za zájem dětí skrývat zájem matky. Poradce premiéra Roman Joch mi však tvrdil, že vám křivdím. Dobře - mlčel jsem.
Teď parlament schvaluje novelu zákona o rodině, která by měla podpořit využití střídavé péče o děti. Ne ji automaticky nařídit, jak to někteří prezentují, ale zabránit tomu, aby se šmahem zamítala. Všichni vědí, že mnohé opatrovnické soudkyně automaticky svěřují děti do péče pouze matkám, i když má otec stejné, nebo i lepší předpoklady dítě vychovávat. Tyto soudkyně dnes srdceryvně naříkají, že chystaná novela ovlivňuje „volné uvážení soudu“...
Vy jste se k těmto nářkům ochotně přidala. Sice přiznáváte, že „práva rodičů jsou zde narovnávána“, ale zároveň tvrdíte, že „na úkor nejlepšího zájmu dítěte“. Co je však oním nejlepším zájmem dítěte? Aby ho matka sebrala, nejlépe odstěhovala někam hodně daleko ke své mamince nebo k novému milenci a s otcem se pak mohlo maximálně občas navštěvovat? Nebo aby mu zůstala zachovaná vždy, kdy to jen trochu jde, péče a výchova obou rodičů?
Své negativní stanovisko k novele zákona o rodině jste dokonce rozeslala prostřednictvím vládního tiskového oddělení, které se pak od vašich slov distancovalo. „Stanovisko zmocněnkyně pro lidská práva nevyjadřuje stanovisko vlády nebo předsedy vlády,“ varoval Jakub Stadler z tiskového odboru Úřadu vlády.
Prohlašujete, že „je nutno dělat maximum, aby novela schválena nebyla.“ Podle mého názoru je nutné udělat maximum, aby osoby jako vy přestaly škodit skutečným zájmům dětí. Ke všemu ještě ve vládních funkcích. Vyzývám vás proto, abyste dobrovolně odstoupila a vrátila se mezi své - mezi feministky, které prosazují výhody pro ženy na úkor mužů i dětí.
