Paní JUDr. Marie Vodičková, před pár dny jsem si v jednom magazínu se zájmem přečetl rozhovor s vámi. Přemýšlel jsem, proč si hlavně mnozí tátové na vámi řízený Fond ohrožených dětí a Klokánky stěžují, že jim berou děti. Ale znám i takové, kterým pomáháte, aby se vůbec mohli se svými dětmi vídat.
Často se říká, že „je to o lidech“. Často je to i pravda. Profesionální péče o děti přitahuje především ženy, a zvláště určité typy žen. Na jedné straně ty, jež jsou poznamenané feminacistickou ideologií plnou nenávisti vůči mužům, pro které dítě patří vždy matce, popřípadě starostlivým tetám v Klokánku. Na druhé straně jsou tu hodné pečovatelky s velkým smyslem pro spravedlnost, jaké známe třeba z pohádek Boženy Němcové. Když vidí u táty lásku k dítěti, rády pomohou.
Většina jich sice nemá takto vyhraněné postoje, ale v koutku duše více fandí matkám nebo i pečovatelkám v Klokánku, než by připustily, že o dítě se stejně dobře a mnohdy i lépe dokáže postarat vlastní otec. Možná proto byly mámou týrané děti z kuřimské kauzy drženy v Klokánku tak dlouho. Přestože o ně chtěl pečovat jejich táta, který jim nijak neubližoval a tyranskou matkou byl od nich dokonce izolován.
Nevím, zda si uvědomujete, že jako každý vůdce ovlivňujete názory svých podřízených i vlastním životním postojem. Sama jste neměla partnera a vašich osm adoptovaných dcer tak nikdy nezažilo model zdravé rodiny. Na otázku mužského vzoru říkáte, že s muži se potkávaly v rámci příbuzenstva a chodily na návštěvy ke kamarádkám, které měly otce.
Kdybyste stejně řešila i jejich další potřeby, asi by vám děti byly rychle odebrány. Holky, doma nic k jídlu nedostanete, ale můžete se najíst u příbuzných a u kamarádek... Chybějící otec ale nikomu nevadí.
Věřím, že při své práci komunistické prokurátorky a posléze předsedkyně Fondu ohrožených dětí jste se potkala s řadou opravdových násilníků. Sám také vím, jak psychické náročné je řešit dramatické osudy cizích lidí a zvláště dětí. Docela bych proto pochopil, že u vás může působit profesionální deformace a můžete vidět stín násilníka v každém tátovi. Důležité je si to uvědomit a počítat s tím ve svých úvahách.
Naprostá většina tátů jsou totiž normální chlapi, kterým na svých dětech záleží.
Někteří z nich mají zkušenost i s domácím násilím. Ne však v roli agresora, ale občas v roli oběti (o tom se moc nemluví), nebo častěji v roli falešně obviněného (o tom se mluví ještě méně). Je přitom veřejným tajemstvím, že falešná obvinění z domácího násilí nebo zneužívání dětí se nezřídka používají při rozvodových sporech, v rámci boje o děti. Není to jen náš český problém. Americký profesor Stephen Baskerville říká: „Mamutí průmysl ‘domácího násilí‘ vznikl převážně jako prostředek k násilnému vypuzení rozvedených otců z jejich domovů.“
Je proto potřeba přistupovat velmi obezřetně a nepředpojatě k takovým obviněním. Zvlášť, když některé „neziskové“ organizace si na domácím násilí a zneužívání vybudovaly svou živnost. Opět nic, co by jinde už neznali. Profesor Baskerville shrnuje: „Epidemie tzv. zneužívání dětí vyprodukovaná vládou a rozkvět aktivit kolem náhradní péče, které jsou jí živeny, umožnil úřadům ovládat to, co je vlastně obchodem s dětmi. ... Podvržená obvinění ze zneužívání namířená nejen proti otcům, ale i proti matkám, budí pochybnosti, zda jsou tyto děti opravdu oběťmi vlastních rodičů.“
V té souvislosti jsem přemýšlel i o dětech v ústavech. Česká republika trhá rekordy v jejich počtu. Máme jich procentuálně nejvíc v Evropě - desetkrát víc než v Irsku, dvacetkrát víc než v Rakousku a šedesátkrát víc než ve Velké Británii. Ano, Klokánek není klasický ústav. Ale náhradní rodina to také není a vlastní rodina už vůbec.
Mnozí vám vyčítají mesiášský komplex, mnohamilionové dotace a sponzorské dary získávané díky dětem, „obchod s dětmi“. Dokažte jim, že se mýlí. Podpořte opravdový zájem dětí – péči obou vlastních rodičů - všude, kde to jen trochu jde. A kde to skutečně vůbec nejde, například když rodiče zemřou, dítě opustí nebo ho prokazatelně týrali, tam péči rodin pěstounských. Peníze dané přímo do rodin se vyplatí mnohem víc, než do ústavů.
Pro vás to ovšem bude znamenat úbytek dětí a tedy i peněz v Klokáncích. Uděláte to pro děti?
