Psycholožka Alena Uváčiková, nechvalně známá svými posudky očerňujícími rozvedené táty, stojí nyní sama před soudem. Navíc vyplulo na povrch, že již dříve byla odsouzená pro jiný trestný čin. Vyhrožovala usmrcením a ublížením na zdraví soudkyni a státní zástupkyni.
Nyní je souzena pro křivou výpověď - jak jinak, než proti rozvedenému otci. O jejím řádění v rozvodových sporech se vyprávějí legendy. Z dřívějšího rozsudku nad ní se mimo jiné dočteme: „Užívá antidepresiva po dobu několika roků, přičemž se kromě těžkých depresí cítí zdráva.“
Smutné je, že psychologické posudky takových Uváčikových často rozhodují o tom, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak se s ním druhý rodič bude či nebude moci alespoň stýkat. Uváčiková je ale jen špičkou ledovce. I další psychologové se propůjčují k tomu, aby odstavili jednoho z rodičů od výchovy dětí. Jen při tom nevyhrožují soudkyním smrtí - o to jsou dětem nebezpečnější.
Zločiny na duši dítěte nemají sazbu v trestním zákoníku. Podílejí se na nich i sociální pracovnice, které navrhují svěření dítěte „samozřejmě do péče matky“, jež rozbila rodinu. Podílejí se na nich i soudkyně, které takové návrhy schvalují.
Jediná cesta, jak jim v tom zabránit, je nedat jim k tomu prostor. Když už se rodiče rozejdou, svěřit děti do střídavé výchovy a ponechat jim péči obou rodičů. Bez posudků, bez hledání „lepšího rodiče“ a hlavně bez možnosti štvaním proti druhému rodiči si jakkoliv pomoci.
Když tyto děti přicházely na svět, také k tomu nikdo rodičům nevystavoval posudky a nerozhodoval, jestli je lepší vajíčko, nebo spermie.
