Poslankyně Anna Putnová se angažuje v ženských podnikatelských organizacích, je vdaná, má dva dospělé syny, Ondru a Michala, a před několika dny se jí narodil vnouček Lukášek. Snad pod vlivem této rodinné idylky, snad kvůli preferenci ženské výchovy se dívá skrz prsty na střídavou péči o děti po rozchodu rodičů. Před několika lety hlasovala proti ní v parlamentu. A nyní tvrdí, že ji naše soudy neodmítají: „Případy, kdy soud rozhodl o svěření dítěte do péče jen jednoho z rodičů, byť oba rodiče navrhovali svěření do střídavé péče, budou ojedinělé,“ napsala mně mimo jiné nedávno.
doc. RNDr. Anna Putnová, Ph.D., MBA
Nevím, jestli paní doc. RNDr. Anna Putnová, Ph.D., MBA skutečně nechápe jednoduchou podstatu problému, nebo to spíše jen předstírá. Pokud se oba rodiče na něčem shodnou a mají vůbec potřebu si to nechat ještě stvrdit soudem, samozřejmě, že ten jim obvykle vyhoví. Jeho hlavní role má ovšem přijít až tehdy, když se strany neshodnou. Často proto, že jeden z rodičů (většinou matka) si chce děti uzurpovat jen pro sebe. Pak je třeba, aby nastoupil soud a hájil právo dětí na péči obou rodičů. Což u nás obvykle nedělá.
Možná, že by i paní Putnová a další odpůrkyně střídavé péče najednou otočily, kdyby jim hrozilo odcizení jejich vlastních dětí či vnoučat. Při dnešní 50 % rozvodovosti se to může stát snadno, někdy i matkám. Ne, nechci jim to přivolávat. Ale zkusme si to na chvíli představit:
***
Snacha poslankyně Putnové je vcelku rozumná mladá žena. Má nicméně pár rozvedených kamarádek, které jí občas nasadí nějakého brouka do hlavy: „Však toto přece nemusíš trpět – já se kvůli tomu rozvedla!“ Ví sice, že tolerance je základem vztahu, ale červíček hlodá... Začne být nespokojená, atmosféra v rodině houstne. Kamarádky radí: „Rozejdi se. Dítě dostaneš do péče a ještě ti bude platit. Všem se nám to tak povedlo.“
Nakonec se opravdu odstěhovala i s dítětem. Syn paní Putnové by rád o Lukáška dál pečoval, ale soudkyně ho solidárně přiřkla pouze matce. Babiččin pokus nějak zaintervenovat (samozřejmě pouze argumentačně) se jaksi nepovedl, protože soudkyně nesnáší Kalouska. Syn si tedy smí pro dítě jezdit jen jednou za 14 dní.
Snacha, posílená rozhodnutím soudu, se začala cítit čím dál víc na koni. Občas syna vůbec nepředala. Pochopitelně, že vždy měla potvrzení o nemoci... Syn tak pro vnuka jel často marně. Ten se mu začal odcizovat. Už ani nechtěl, aby ho táta vozil do jeho původního domova. Soudkyně proto - samozřejmě „v zájmu dítěte“ - rozhodla, že už tam jezdit nemusí.
Teprve po dlouhé době se babičce Putnové podařilo znovu vidět svého malého vnoučka. Ten se ale ustrašeně přitiskl ke své matce a povídá: „Maminko, já se bojím! Kdo je ta paní?“
***
Tento scénář je reálný. Zažilo ho mnoho tatínků, babiček a dědečků. A v mírnější podobě, kdy se s dětmi sice znají, ale vztahy jsou nedostatkem kontaktu hodně narušené, by se tyto případy daly počítat na statisíce. Včetně těch, kdo si mysleli, že se jich to nikdy nemůže týkat. Jsou tím poznamenaní dospělí, ale děti ještě více.
Výlučná péče jen jednoho rodiče takové odcizení vyvolává. Střídavá péče mu naopak přirozeně zabraňuje. Bylo by smutné, kdyby toto poslankyně Putnová pochopila teprve až z vlastní zkušenosti.
