„Můžeme zkusit novinky stylu střídavá výchova, ale pro děti musí tyto experimenty být lepší variantou než osiření.“
Psycholog Jeroným Klimeš
Toto je sedmý z devíti výroků nominovaných do soutěže Žblebt roku 2013. Jeho autor, psycholog Jeroným Klimeš, by se dal nazvat nestorem této ankety. Klimešovy výroky se v minulých ročnících dokonce vždy probojovaly na čelné pozice ve výsledcích hlasování. V anketě Žblebt roku 2011 „bodoval“ na třetím místě doporučením řešit rozvodové boje zapovězením styku rodiče s dítětem. A v následujícím Žblebt roku 2012 si ještě polepšil o jedno místo na druhou příčku, když radil muži dělat poníženého otroka své ženě, aby si vůbec mohl pohrát se svými dětmi.
Teď pro změnu nazývá střídavou výchovu novinkou, přestože jde o model známý a fungující už nejméně desítky let. Zachování péče obou rodičů označuje za experiment a srovnává jej s životní tragédií, která dítě postihne při osiření (přitom právě střídavá výchova brání tomu, aby děti nepřišly o jednoho z rodičů a nestali se z nich fakticky polosirotci).
Svérázné výroky svérázného psychologa by mohly být jen úsměvnými kuriozitami, kdyby nebyly brány vážně některými orgány péče o děti. Klimeš úzce spolupracuje s OSPOD Praha 12 a je jím dokonce doporučován rodičům pro řešení jejich rozporů. Jeden z takových rodičů trefně popsal své zkušenosti s tímto psychologem v článku Zmrtvýchvstání Bobliga z Edelstadtu. Čtyři rodiče pak na základě svých zkušeností sepsali Výzvu poškozeným Jeronýmem Klimešem...
Jeroným Klimeš však není oblíbený pouze u OSPOD Praha 12, ale i u dalších orgánů péče o děti. Své bludy tak šíří na přednáškách po celé republice za souhlasného kývání úřednic, které jsou stejně jako on zaujaté proti péči obou rodičů.
V přednášce, z níž je i shora citovaný výrok, pak mimo jiné hodnotí i tři cesty po rozchodu. Rozebírá je výhradně z pozice muže - jako by to byl vždy pouze muž, kdo je aktérem rozchodu, kdo si dovolí nedělat poníženého otroka své ženě a kdo chudinku ženu opouští. (Statistiky, jak víme, dnes hovoří o opaku, ty ale zřejmě Klimeš nečte. Místo toho živí v sobě i ostatních představu rozchodů, jak probíhaly někdy před sto lety.)
Mužům tedy doporučuje vybrat si jednu ze tří cest. Hned první z nich zní až morbidně: „naprostý rozchod vnímaný jako úmrtí“. I další popis stojí za to: „Umřela mi žena a děti při "autohavárii" (rozchodu). Už je nikdy neuvidím. Jen zbyly následky "autohavárie" (alimenty). Po ročním vdovském čase si pořídím novou ženu a 3-4 děti.“
Tak zřejmě má podle Klimeše vypadat ideální rozchod. Protože druhou možnou cestu popisuje se značným despektem jako „hru na hrdého a na spravedlnost“, jako „boj o to, abych vyšel z rozchodu jako ten, kdo je na koni“. Pokud tedy muž definitivně neopustí své potomky a nechce se stát pouhým platičem alimentů, ale naopak bojuje o možnost s dětmi být a vychovávat je, je to jasné: jen si hraje na hrdého a na spravedlnost...
Ale pozor! Klimeš v přednášce připouští i třetí možnost: „chci být otcem těmto dětem“. Že by tedy dával rozvedeným tátům přece jen šanci? Kdepak. Přestože klamně hovoří o „třech cestách po rozchodu“, ve třetím případě o žádnou cestu po rozchodu vůbec nejde: „Chci s nimi trávit co možná nejvíce času. Musím je akceptovat i s jejich mámou. Je-li opravdu hrozná, tak u ní nenechám děti samotné.“ Jinými slovy: Milí otcové, se svými dětmi můžete být, jedině když zůstanete s jejich matkou a za žádnou cenu od ní neodejdete, ať se chová jakkoliv. (Co však máte dělat, když se naopak matka rozhodne odejít od vás, to už jaksi neřeší. Vždyť přece za rozchod může vždy muž...)
O psycholozích se říká, že vystudovali psychologii, aby hledali řešení svých vlastních problémů. Nevím přesně, jaké problémy má Jeroným Klimeš. V televizní „13. komnatě“ však hovořil o obrovském traumatu z vlastního rozchodu: „Ty fantazijní postavy, který jsem v tuhletu dobu jako vlastně uchopoval, tak oni vznikaly tak, že já jsem viděl ty postavičky, co mi dělají v hlavě. Jsem si říkal, to je přece normální cvokhaus.“
Pane Klimeši, zkuste prosím pochopit jednu věc: Rodiče a děti nejsou fantazijní postavy ve vaší hlavě, se kterými si hrajete své fantazijní divadélko. Jsou to reálné lidské bytosti a vztahy mezi nimi jsou ty nejdůležitější v lidském životě. Mají přirozené právo na jejich ochranu. Bez toho, aby si s nimi zahrával a experimentoval nějaký psycholog, psychiatr či psychotik.
Další výroky nominované do soutěže Žblebt roku si můžete přečíst zde a hlasovat o nich.
Převzato ze Střídavky
