Článek popisuje moji zkušenost se smlouváním v Tunisku. Stojí za přečtení už proto, aby poučil našince, jak to v Tunisku chodí. Na Araby jsem v žádném případě nezanevřel, protože jejich ochota je příkladná, ikdyž zdá se, poněkud účelová.
Při jedné z procházek okolím hotelu, jsem se dostal k prodejnímu centru. To je příliš velkorysý název pro skupinu krámů se vším možným. Prohlížel jsem si suvenýry ani ne tak proto, že bych je chtěl hned kupovat, ale v případě, že mně zůstanou nějaké money, bych měl přehled o možnostech a cenách. Samozřejmě u mě hned stál prodejce a navazoval hovor. Prvně se vás zeptá, odkud jste a když Čech, tak jste hned jeho kamarád, protože nejste ze západu a nejste Rus. Protože viděl náramek na mé ruce, hned mě vláčel ke skříňce se šperky. A už z ní tahá řetízek a připíná mi ho na krk. Vypálí cenu, která představuje asi pět tisíc našich korun. To já samozřejmě neakceptuju a tak vytáhne kalkulačku, na které si budeme v zápětí ukazovat svoje představy o ceně. Postupným smlouváním se dostáváme k ceně zhruba šedesát euro. On totiž přijme jakoukoliv platbu – Dinár, Dolar, Euro, platební kartu. Jen, aby prodal. Nakonec se mi podaří uniknout jenom proto, že slíbím, že budeme pokračovat v obchodu zítra.
Pochopitelně jsem tam druhý den nešel. Ale až poslední večer. Sotva jsem se ukázal před krámem, vyběhnul a že mě poznává, protože má přece dobrého pamatováka a budeme pokračovat. Ale kupodivu skříňku se šperky míjíme jakoby bez zájmu a stojíme před hromadou polotriček. Vybere dvě, s vkusným potiskem na kapsičce,velikost L (ukazuje, že koukne a hned ví, jakou mám velikost) ve dvou barvách – bílé a černé. Ať si vyberu. To je od něj dárek. Gratis. Jenom jako pozornost k tomu řetízku, jehož obchod jsme ještě neukončili. Vyberu si to bílé, on mi ho vnutí a vracíme se ke skříňce. Opět mi ho navěší na krk a chce peníze, jak už jsem řekl, kterékoliv. Já se vykrucuju, protože to fakt nechci kupovat. Říkám, že mám peníze na hotelu, což je pravda. On přitáhne nějakého Araba, že mě doveze na hotel pro peníze a zpět, opět grátis. S řetízkem na krku. Ten už si nemám sundávat. Takovou důvěru nemůžu pochopit, natož akceptovat. Řetízek si sundám a prohlašuju, že půjdu na hotel pěšky, protože je to tak blízko, že nestojí za to, aby se startovalo auto. Povídá, že bude deset minut čekat, abych se vrátil s penězi. To rozhodně nehodlám učinit. Ale rychle odcházím, abych to stihl za těch deset minut. Stihnul bych to v pohodě, jen kdybych chtěl.
Na hotelu jsem si dal v baru drink (Gin+ Sprite) a poflakoval se přízemními sály, abych si ještě naposled prohlédl ten hotel, který ráno opustím. Jako z udělání jsem se najednou ocitnul před skříňkami se šperky v hotelové hale. Asi mám v sobě něco, co mě vždycky neomylně přitáhne k takovýmto proskleným skříňkám, plným blyštivých zbytečností. Než jsem si uvědomil, že jsem právě tak tak uniknul, už u mě stojí prodejce. A téměř stejný scénář. Obchod se vyvíjí obdobně až na to, že jsem to tentokrát usmlouval o pět euro výhodněji. Ten pocit! Do toho bych mohl jít! Ale to placení, to nemám rád. Mohlo by to skončit tím, že jsem usmlouval, podle mě pro mě výhodnou cenu, a v pohodě se rozloučit. Jenže o tom obchod není. Ten končí bohužel právě tou směnou peněz a zboží. Vytahuji poslední trumf – peníze nemám u sebe, ale na pokoji. Nevadí. S řetízkem na krku odcházím na pokoj pro peníze. Ani ho nezajímalo číslo pokoje. Mně prý věří a nechá mi ten řetízek, Rusům by to neudělal, těm nevěří. A pakoval mě pryč, protože zrovna ten večer vysílali v TV první zápas MS ve fotbale a on už se chtěl dívat v baru na velkou obrazovku. Cestou na pokoj jsem se rozhodnul, že si ten řetízek zaplatím, i když nejsem přesvědčen, že je zlatý. Vlastně jsem si spíš myslel, že zlatý není. Prostě se mi líbil. Cena byla padesát pět euro, ale těch pět už jsem mu nechtěl dát. Pro jistotu jsem si dal do kapsy deset dinárů, kdyby trval na té ceně. Přišel jsem dolů, stoupnul si za něj a ten se jako na povel otočil a pokračovali jsme v nedokončeném obchodě. Řekl jsem mu, že mám jen padesát euro, ale to zakroutil hlavou, že už jsme si plácli na cenu a ať přidám tedy deset dinárů. Jako by věděl, že je mám v kapse. Tak jsem mu je dal. Odcházel a tvářil se smutně, dřepnul si ke těm svým skříňkám a něco si zapisoval. Šel jsem za ním a ptal, jestli je všechno O.K. Potvrdil mi, že ano.
Ale nebylo. Doma mi klenotnictví potvrdili, že se zlatem ten řetízek nemá nic společného.
Ale když mně se tak líbil!
