Hyperaktivní děti

Od mnoha maminek jsem slyšel tu větu, která už mi připadá jako zaklínadlo - že má hyperaktivní dítě. Ve skutečnosti tím zdůvodňuje jenom to, 

      že si se svým potomkem neví rady. Matky si totiž myslí, že právě to jejích  dítě je dokonalé (jako by nevěděli, že to dokonalé dítě mám já – řekla svého času Sophie Loren) a jen nerady, až už není vyhnutí, připustí nějakou jinou možnost.

      Myslím si, že velkou „zásluhu“ na současném způsobu výchovy našich dětí má ta mylná filozofie, která k nám přišla z USA, že dětem se má nechat naprostá volnost, aby se zdravě a sebevědomě vyvíjeli. Jakékoli omezování a usměrňování je škodlivé. A tak jsme svědky toho, že  rodiče mnohdy neví, co si počít  se svými  potomky.  Pokud se najde otec, který se snaží dítě alespoň trochu vést, je okamžitě napaden matkou, že dítě týrá, že v něm udusí veškerou kreativitu, že dítě bude neprůbojné.    Těm matkám vůbec  nedochází, že tím nenápadně, postupně  ztrácí nad svým potomkem kontrolu.

     I v dřívější době se vyskytovaly  děti, které se projevovaly  jinak.  Zkrátka byli rozjívené nebo  jinak řečeno rozvrkočené.  Ale vždycky je někdo umravnil. Někdy stačila domluva, jindy důslednější napomenutí. Prostě se takové výjimky řešily v době, kdy to bylo zapotřebí. Nechat však výchovu dětí až na dobu, kdy budou chodit do školy, je opravdu pozdě. Učitelé při nejlepší vůli a snaze nemohou napravit to, co rodiče zanedbali. V některých mezních případech jsou rádi, že je žáci alespoň neruší při výkladu probíraného učiva.

     A tím se dostávám k tomu, co je hlavní – nejsou  hyperaktivní děti, jsou jen neukázněné.

     Nemusíte se mnou souhlasit a budu rád, když vyvolám na toto téma diskusi.