Tentokrát Kréta (verze s fotkami)

Ta dovolená nezačala vůbec dobře. Od pondělí mě bolel zub a pořád jsem věřil, že do středy, kdy je odlet, to přejde. Nepřešlo. Tak jsem ve středu ráno šel k zubaři, aby mi s tím něco udělal. Když jsem mu řekl, že večer odlétám na 

dovolenou suše konstatoval, že to je často, co se zuby ozvou právě v takový den. Vyvrtal  a pročistil zub, dal tam provizorní plombu a řekl, že víc s tím v této chvíli udělat nelze. Kdyby to začalo moc bolet, mám si tu plombu nějakým špičatým předmětem odstranit.

     Večer byl odlet a já se zásobou prášků proti bolesti a s dobrou náladou, že už žádné bolesti nemám, odjel na letiště. Na Krétu jsme přiletěli v úplné tmě ve 22 h místního času a po nekonečném čekání na kufry, jsme odjeli autobusem do hotelu.  Vzdálenost cca sedmdesát kilometrů jsme jeli něco kolem dvou hodin, protože autobus byl plný rekreantů CK Fischer, které bylo třeba rozvést po jednotlivých hotelích. Náš byl Bohužel až předposlední. Přijeli jsem v 0:30 h. Noční recepční uměl jen anglicky a tak se s ním kolega se svou němčinou moc nepobavil. Nicméně jsme se nějak domluvili a našli svůj pokoj. Ani jsme nevybalovali a okamžitě usnuli.

     Ve čtvrtek dopoledne pobyt na pláži, krásně slunečno, odpoledne opět koupání.

     V pátek dopoledne silný vítr, takže koupání ve vlnách, což já mám rád. Odpoledne jsme si dali masáž zad, protože to bylo součástí  All incluzive. Masér byl zkušený a uvolnil mi záda. Během dne si dopřáváme drinky v baru, páč jsou v ceně. Řekové se nebojí nalévat alkohol během dne, a tak pijeme nejraději Ouzo, naředěné minerálkou, s citronem a grenadinou.

     V sobotu vítr ustal, koupání, ležink.

     V neděli jedeme na procházku stezkou Samaria. Měli jsme odjet brzy ráno, autobus však přijel s nahlášeným hodinovým zpožděním což by nevadilo, kdyby se nejednalo právě o tento výlet. Do stezky je třeba nastoupit co nejdříve dopoledne, protože cesta trvá cca pět hodin a jít v poledním žáru není zrovna to pravé.  Delegátka nám radila, abychom si vzali alespoň litr a půl vody a větrovku. Ani jedno nebylo třeba. Horko bylo i nahoře, kde stezka začíná v 2117 m n.m. a vodu lze cestou nabrat na odpočívadlech, kde jsou přírodní prameny pitné vody.  Nejhorší úsek sestupu začíná asi 4 km před cílem v přístavu u hladiny moře – cesta vyschlým korytem řeky. Ta se naplní vodou jenom při jarním tání sněhu. V létě je to peklo, protože se není kam schovat před sluncem. Kolega byl už kousek za polovinou zralý na ručník do ringu, ale nakonec to polomrtvý došel. Je to jenom čtrnáct kilometrů, ale neustálý sestup, nahoře uhlazené kameny, na kterých to klouže a dole ta výheň. Německá delegátka (byli jsme přiřazeni k jejich zájezdu) mu podala, když ho došla, hroznový cukr. Já jsem na něj čekal v cíli, protože jít jeho tempem se nedalo. To bych byl víc unavenej než on. Ještě musím říct, že vstupenka, kterou si zaplatíte při vstupu, má dva útržky. Jeden vám odtrhnou nahoře a druhý dole při odchodu ze soutěsky. Už z toho je patrno, že to není žádná procházka růžovým sadem.  Hned na hoře, jenom asi kilometr od začátku, zkolabovala nějaká mladá Němka. Byla tam se svým přítelem, Který ji přiváděl k vědomí fackováním. Měla oči v sloup, nekomunikovala (což signalizuje u ženy vždycky velký malér) a jen chrčela. Neměla však žádnou pokrývku hlavy a to byl asi ten hlavní důvod selhání. Z přístavu jsme odpluli trajektem do dalšího města na pobřeží, odkud vedla silnice do vnitrozemí.  Na Krétě je většina pláží na severní straně ostrova, protože jižní stranu tvoří převážně příkré skály, které spadají rovnou do moře. Na lodi se mě ptal kolega, jestli mám nějaký ten prášek proti bolesti, že si ho pak na hotelu dá. Když jsem viděl, jak je bílý (ač opálený) vnutil jsem mu ten prášek hned, protože jsem je měl v batohu. Viditelně pookřál. Oba nás však postupně začaly bolet nohy a po schodech na lodi jsme chodili jen proto, že tam bylo zábradlí a mohli jsme se přitahovat rukama. Kolega konstatoval, že to je pro lidi 60 max. A záviděl prý mladým Italům, kteří tam šli v tu dobu také, že si jen tak v teniskách a tričku lehce pobíhali sem tam.

 V pondělí mně naše delegátka poslala SMS, že se zájezd na pevnost Gramvussa pro malý zájem nekoná. To mě naštvalo a ještě víc kolegu, který se tam těšil. Jel si totiž splnit na Krétu to, co se mu před čtyřmi roky nepovedlo absolvovat s přítelkyní. A tak jsem mu řekl, že není žádné zle, že se pokusíme vnutit nějaké jiné cestovce, která tam pořádá výlet také. A připomenul jsem mu svou zkušenost z Tuniska, kdy jsem se na Saharu dostal taky jen proto, že jsem jel s ruskou cestovkou.

Prošli jsme všechny nabídky cestovek v recepci hotelu a vybrali jednu německou, která tam měla jet ve středu. Odpoledne focení flory v areálu hotelu, já ještě koupání v moři – to byl pokus, jak se zbavit puchýřů na obou nohách. Měl jsem totiž v soutěsce na nohou tenké ponožky, které jsem si sice po cestě přezul, ale v době, kdy už jsem měl sedřené puchýře. Slaná voda podle očekávání nijak nepomohla, naopak jsem měl nohy vrásčité, jako po hodinové koupeli ve vaně. Takže jsem se smířil s tím, že mě čeká opět minimálně čtrnácti denní léčení jako u všech mých drobných poranění.

Večer se zatáhla obloha a začalo drobně pršet, aby to pokračovalo v noci.

     V úterý ráno pokračovalo počasí v načatém trendu navzdory tomu, že na Krétě je 300 slunečných dnů během roku. Letos se však počasí vymyká všem zvyklostem. A nejen letos. Na obloze jsem viděl něco, co jsem doposud za svůj už poměrně dlouhý život neviděl. Pluly tam mraky proti sobě, v různých výškách, takže se míjely. Vždycky jsem si myslel, že mraky žene vítr jedním směrem. Tady ne. A vlny na moři byly takové, že plavčíci vyháněli lidi z vody, neustále pendlovali na čtyřkolce po pláži sem a tam. Chápu to -  než potom tahat utopence z vody, raději je tam vůbec nepustit. Na mělčině u pláže se ty vysoké vlny točí, jak narazí na dno zvíří písek a podrazí vám nohy. A jak s vámi zamotají, nevíte kde je nahoře a kde dole a to je nejkratší cesta k utopení. Podobný efekt jako mají ty uzavřené skluzavky v podobě trychtýře.

Poměrně lehce jsme se domluvili s delegátkou té německé cestovky na zítřejší výlet a dokonce byl  levnější než nabízela naše cestovka. V případě té stezky to bylo o 15 euro, tady na tu pevnost to bylo ještě výraznější – sice jenom o pět euro levnější, ale byl v ceně ještě oběd na lodi, což naše cestovka neposkytovala.  

     Středa a výlet na pevnost Gramvussu. Napřed cesta autobusem do přístavu, odtud trajektem na ostrov úplně na severozápadním  výběžku ostrova, kde jsou zbytky středověké pevnosti. Na lodi oběd a po přistání u ostrova výšlap na pevnost, focení . po návratu dolů přejezd trajektem do laguny mezi dvěma ostrovy, kde bylo krásné koupání v čisté mělké vodě. Po osmnácté hodině návrat do přístavu a autobusem do hotelu.

     Čtvrtek dopoledne výlet do nejbližšího velkého města Chania. To nebylo organizované, jenom jsem si našli autobus, který tam od našeho hotelu jel a vyrazili jsme. Jezdí každou  hodinu i nazpět. Co je však třeba říct, jízdní řád je pouze orientační. Plus mínus čtvrt hodiny je běžné. Navíc v Chanii, když jsme chtěli jet zpátky, nepustili nás do autobusu. Přednostně berou ty, kteří jedou do nejvzdálenější zastávky. Po dvaceti minutách, kdy už jsme si mysleli, že nikam nepojedeme, přistavili další autobus a ten už nás nabral. Jízdenky prodává průvodčí. V zastávce u nás v Kavrosu (kde byl náš hotel) přišel nějaký borec v modrém tričku zeptal se kam jedeme a vytisknul nám na malé bezdrátové tiskárně, kterou měl připnutou u opasku jízdenku. Ovládal to ze zařízení, které mělo velikost smart mobilu a na zadní stěně přihrádky na drobné mince. U nás bych měl strach, že se jedná o podvodníka. Jel s námi pak autobusem do další zastávky, tam vystoupil, zkásnul zase pár lidí a nastoupil do úplně jiného autobusu. Na autobusovém nádraží v Chanii zase trvali na tom, abychom si koupili jízdenky u pokladny, i když měli to vybavení u sebe. Všichni měli na sobě ta modrá trička, takže uniforma.  Rozhlas nahrazují silným hlasem, když svolávají lidi k autobusům. Pro nás děs.  Když jsme se konečně dostali do autobusu, nesedli jsem si vedle sebe, páč tam už nebyly volná místa. Seděl jsem tedy vedle nějaké domorodkyně. Ta se celou dobu jízdy (asi čtyřicet pět minut) vytrvale dívala před sebe, tiskla si na klín kabelku oběma rukamana a dvakrát se bleskově pokřižovala - v rozmezí několika minut. Nejprve jsem si namyšleně myslel, že se mě bojí – to by asi byla první, ale vysvětlení nastalo až při cestě na letiště před odletem. U silnice je spousta malých křížků v různých podobách a tvarech. Nejsou to však, jako u nás, pomníčky obětí dopravních nehod.  

   V pátek už jsem se těšil domů. Kdyby bylo to pěkné počasí, to by bylo něco jiného, ale takhle už to byla trochu nuda. Dopoledne jsme uskutečnili nějaké nákupy – moc ne, protože tam je všechno zhruba dva a půl až třikrát dražší. Odpoledne jsme šli po pláží do sousedního městečka Georgiopolisu. Jen tak procházkou, je to asi čtyři kilometry a chtěli jsme si prohlédnout taky jiné místo u moře. Musím říct, že ta naše pláž byla lepší. Písek jak mouka, slunečníky, lehátka, bar s pitím – prostě pohoda lahoda. Během celého dne zataženo, střídavě déšť, až kolem sedmnácté hodiny občas vysvitlo slunce.

  V sobotu jsme museli do oběda vyklidit pokoje a ti, co měli All incluzive, dostali ještě oběd a pití do šestnácté hodiny. Odjezd od hotelu byl až ve třičtvrtě na šest. To mně vadí nejvíc. Skoro celý den zabitý, strávený čekáním. Tak jsem i tentokrát zvolil odpolední procházku do okolí města s tím, že jsem šel hodinu jedním směrem a pak zase zpátky, abych stihl odjezd. Čas mi příjemně uplynul, viděl jsem místa, kam se turista nedostane a ještě si utrhl na vinici přezrálé hrozny. Měl jsem možnost si utrhnout i granátové jablko, ale bylo to příliš blízko vchodu do domu a já o tuto odrůdu jablek zas tolik nestojím.

     Ještě pár postřehů:

      Ti, co si koupí polopenzi nic neušetří, spíš naopak. My jsme měli všechno zadarmo a zvláště kolega to naplno užíval. Jenom samotné pití je drahé (např. pivo a džus  stojí zhruba stejně 2,5 – 3 eura a je toho třetinka), u polopenze si ho musíte zaplatit i u večeře a v poledne musíte taky něco sníst.  Takže v Řecku obzvlášť se vyplatí to dražší varianta pobytu.

     Na rozdíl od Tuniska, tady jsem neviděl takové hrozné plýtvání jídlem. Pravda je, že si lidé nabírali více než jsou obvyklé dávky, ale vždycky jenom tolik, co snědli. Nenechávali na stolech talíře plné rozvrtaného jídla. Nerad to říkám, ale dělají to obvykle Rusové. Tady byli také, jenže když viděli, že tady se to nenosí, tak to nedělali. Byli tady totiž převážně Němci a na nich je vidět určitá kázeň. Takže i Poláci, Angličani a nakonec i ti Rusové se chovali v té jídelně jinak. Taky k tomu přispělo to, že neustále pendlovalo mezi stoly šest číšníků, kteří ihned po odložení příboru talíř odnesli. Když odešli hosté od stolu, hned vyměnili ubrus, i když byl čistý.

     V poslední době jezdí k moři lidé s malými dětmi a to i s takovými, které kojí. Nejen, že ty děti si to nebudou pamatovat, ale budou si to pamatovat všichni ostatní rekreanti, kteří tam s nimi byli. A staří lidé, kterých tam kupodivu bylo také hodně, zase na všechno nadávají – je tam moc teplo, na moři jsou vlny a jídlo nestojí za nic. Nic z toho není pravda, obzvlášť to jídlo bylo vynikající. Nejedl jsem nic, co by mi nechutnalo a to jsem ochutnal skoro všechno včetně ryb, které moc nemusím. Byly však připravené tak , že tu pověstnou rybinu jsem necítil. A sladkosti – to je báseň.

     V letadle, při zpátečním letu, nám kapitán popisoval nejen všechno, co se obvykle říká, ale zajímavě pohovořil o letištích na Krétě, popsal trasu, kudy poletíme, která města uvidíme a na co se máme zaměřit. I když jsme letěli potmě, byla krásná viditelnost a ta osvětlená města z výšky stojí za pohled. Bohužel nebylo kapitánovi dobře rozumět, protože vedle nás přes uličku řval kojenec. Bez přestání. Rodiče si ho střídavě předávali, ale marnost. Já, protože jsem taky absolvoval vypěstování dětí, jsem pro tu situaci měl určité pochopení a bylo mi spíš líto těch rodičů. Na druhou stranu si za to mohli sami, že se vypravili s tak malými dětmi (druhé bylo asi dvouleté). Kolega, který děti nikdy neměl byl radikálnější – Nacpal bych je do zavazadlového prostoru.