Vládce snů

První část mé povídky... 

Díl 1. (část 1.)

            „Milý deníčku, jmenuji se Tomáš Rávlo a je mi 15 let. Nevím, co mě to popadlo – založit si Tě, ale asi to bude tím, že nemám moc přátel a nemohu se nikomu svěřovat…“

„Ty vole, ty si píšeš deníček?!“ začal se hlasitě smát na celou třídu černovlasý, trošku korpulentnější žák 9. ročníku listujíc nenápadný sešit bez popsané čelní strany. Všichni mu odjakživa říkali „párku“, nebo „tlustoprde“, ale ve skutečnosti se jmenoval Lukáš. Vlastně jediný Tomáš se s „tlustoprdem“ trochu kamarádil, čili si s ním povídal o přestávkách a nazýval ho jeho pravým křestním jménem.

„Kdes‘ to našel?!“ řekl rozpačitě a zároveň zlostně Tom a ihned mu svůj deníček vytrhl z ruky. Ten den už se spolu ti dva vůbec nebavili, navíc „párek“ se všemi ostatními spolužáky řešil sešit, který nešťastnému Tomášovi vytáhl z tašky. Z „tlustoprda“ se najednou stal borec a byl všemi bez rozdílu obdivován.

Škola se táhla pro Tomáše ještě déle, než tomu bývalo normálně. Seděl smutně a s hlavou opřenou o lavici čekal na zvonek. Ihned po skončení vyučování utíkal domů a nechtěl se s nikým o ničem bavit. Ani s mamkou, která se ho po příchodu ptala jako již tradičně na známky a dění ve škole. Jednoduše zalezl do svého pokoje a zamkl se na dva západy. Přemýšlel, co všechno Lukáš z deníčku vyčetl a bylo mu mizerně. ‚Není nic horšího, než se dostat v třídním kolektivu do středu TAKOVÉTO pozornosti.‘ Mudroval a hudroval, lehl si na postel a po tvářích mu stékaly slzy. Tohle přece nikdy nechtěl, radši se všem vždy vyhýbal a vyhovovalo mu ono tiché „přežívání“ celých těch dosavadních 15 let.

            Všude kolem hvízdaly dopadající projektily děl a houfnic, občas zazněla pravidelná přerušovaná palba z  kulometů doplňovaná hvizdem prolétávajících stíhačů a bombardérů. K tomu všemu nebylo ani vlídné počasí, vítr div by nelámal stromy. Tady ale stejně široko daleko žádné stromy nebyly, zato však všude kolem číhala smrtka s kosou.

„Dostanem‘ ty svině francouzský!“ kdosi zařval. Otočil jsem se na něj a lehce pokývl hlavou. Rozhodně mi nebylo do smíchu. Svojí mušketu jsem měl opřenou o hranu zákopu a vyhlížel nepřítele. Přemýšlím… ‚Snad děláme dobrou věc, císař pán František Josef však nemohl nic jiného konat. Sarajevský atentát se musí náležitě potrestat! Kdyby mně zabili rodinu, také bych se odvděčil pořádnou odplatou. Snad dostanu co nejvíce „Frantíků“, kteří se rozhodli přidat na stranu těch odporných zrádců.‘

V tom okamžiku jsem spatřil vojáka ve světle modré uniformě, jak nenápadně obchází naše pozice. ‚Teď… teď mám jedinečnou příležitost!‘ Instinktivně jsem šáhl po spoušti své nabité muškety a pečlivě zamířil. Ale co to? ‚Proč nemohu zmáčknout ten zatracený kohoutek? Nejde to! Moje svědomí mi to prostě nedovolí. Mám ženu, dítě na cestě… co když ten voják ve francouzských řadách je ve stejné situaci? Proč mám zabíjet nevinné lidi, proč mám přinášet utrpení jejich rodinám, k čemu je to dobré?‘

Zahlédl mě. Byl jsem až moc vystrčený ze zákopu, jinak si to nedovedu vysvětlit. Nejprve na sebe jen tak hledíme, já mám však tu výhodu, že moje zbraň je připravena a zamířena. ‚Co… co to k sakru dělá?‘ Muž ve světle modré uniformě šáhl pro jakousi kulatou věc do svého baťohu a směrem ke mně ji odhodil.

Pozoruji ono důmyslné zařízení, které zakončilo svoji cestu zhruba metr od mé pozice. Teprve teď jsem schopen ho identifikovat, je to granát francouzské výroby. Nemám čas uskočit, stejně by to k ničemu nevedlo. Mohl bych se pokusit granát vzít a odhodit, ale na to také nemám dostatečný počet vteřin. Byl jsem naivní, přemohl se ve mě strach a lítost a chtěl jsem svému nepříteli darovat život. Najednou se mě zmocnila veliká, nepopsatelná úzkost. ‚Moje žena… moje dítě. Vždyť já ani nevím, jestli budu otcem dcery nebo syna.‘ Francouz, můj kat, se podivně a se zájmem koukal na moje chování. Mohl jsem ho zabít… věděl to. V jeho očích jsem snad spatřil velký obdiv vůči mé osobě a zároveň smutek nad jeho činem. Umíral jsem tak aspoň s lehčím a zároveň hrdinským pocitem na duši… smrt přišla velice rychle.

Tomáš se pomaličku probudil do krásného a slunného víkendu. Na jeho tváři se však objevily viditelné kapičky potu. Co se mu to zdálo? Podle prostředí dokázal usoudit, že se mohlo jednat o některou z bitev 1. světové války. Nemohl však pochopit, proč se mu zdálo právě o vojákovi, který bojoval na straně Německa či Rakouska-Uherska, když toto období zná prakticky jen z nudných hodin dějepisu v jeho „milované“ škole. V tom si vzpomněl na včerejšek, „tlustoprda“ a školu… ale už ho ten incident neskličoval a nezajímal tolik, jako právě jeho podivný dnešní sen.

„Tome, dneska jedeme za babičkou do Plzně, doufám, že jsi na to nezapomněl“ vytrhla Tomáše z přemýšlení blondýnka s tvořícími vrásky na milém obličeji, neboli maminka. Ve skutečnosti Tomáš dobře věděl, že jedou za prababičkou, avšak měl již z raného dětství zažité oslovení „babičko“ pro každou postarší ženu v rodině a to se tak nějak ujalo. „Babičce“ Tereze je požehnaných 92 let, ale je pořád ve výborné kondici. Tomáš ji měl vždycky rád, po každé, když za ní jezdil na prázdniny, mu vyprávěla o svém dětství, o svém otci, kterého nikdy kvůli válce nepoznala. Zemřel ještě dříve, než se vůbec narodila.

Tomáš se při vzpomínce na babiččino vyprávění zarazil. ‚Ne, to je přece blbost. Vždyť ani ona neví, jak přesně její otec zemřel.‘ Začala se mu však v hlavě skládat velice zajímavá mozaika plná konspiračních teorií… Po úvaze, že se mu mohlo zdát o svém pra-pradědečkovi, se do Plzně za svoji babičkou těšil ještě mnohonásobně více. Celou cestu do západočeského městečka se mu honila jediná otázka – Proč se mi zdálo zrovna o něm?