Udržení vztahu za každou cenu: Výhra, nebo prohra?

Poznali se, začali spolu chodit a měli velice krásný vztah. Vzali se. Vychovali dvě nádherné, zdravé a vyrovnané děti. Žili spolu až do konce života, než je pochovali do společné rodinné hrobky. Příběh jako z pohádky, který se jistě může stát, ale je daleko pravděpodobnější, že se v určité fázi naskytne „malý" problém, incident, který vztah dokonale rozloží a zničí. Jak celou věc řešit v situaci, kdy máme právě ty dvě krásné a zdravé děti?

google.com

Je hned několik způsobů, jak mohou partneři postupovat:

1. řešení – „Udržení vztahu za každou cenu“

„Máme děti, sice nám to spolu neklape a denně se hádáme, ale pro to naše dítě uděláme cokoliv. Chceme, aby ho náš případný rozchod/rozvod nepoznamenal.“

Tak takhle nějak může znít odpověď partnerů na otázku, proč spolu jsou i přes to, že jeden druhého nemohou vystát. Samozřejmě důvodů může být více. Finanční závislost na partnerovi, strach ze samoty, atp. Problém ale je v tom, že dítě kvůli tomu trpí a dá se říct, že dlouhodobě. Kdo jiný nejvíc vycítí napětí v rodině, kdo z rodiny je v této záležitosti nejcitlivější a koho se nejvíce rodičovské hádky dotknou? Dítěte. Proto si osobně myslím, že pokud je situace v rodině taková, jaká je, a partneři chtějí pro dítě to nejlepší, tak řešení číslo 1 si rozhodně nezvolí.

2. řešení – „Okamžitý rozchod/ rozvod“

„Sbal si svý věci a vypadni! A jestli si myslíš, že ten parchant půjde s tebou, tak to se teda šeredně mýlíš! Uvidíme se u soudu, myslím, že tvoje zkušenosti s alkoholem by mohly soudci hodně napovědět!“

Takzvané rozchody s horkou hlavou jsou to nejhorší, co mohou partneři udělat. Zvláště, když se do tahanice o majetek přidá i tahanice o dítě. Ano, zčásti nám tuto problematiku usnadňuje předmanželská smlouva, ale nic není napadnutelné a vše se může táhnout několik měsíců přes různé soudy a instituce. A navíc je tu znovu jeden závažný problém, dítě bude velmi trpět a určitě ho budou vzpomínky na „krásné“ chvíle tahanic pronásledovat až do konce života. Není to vůči dítěti fér, a proto je řešení číslo 2 hlavně kvůli němu špatné a nepřijatelné.

3. řešení – „Domluva s případným rozchodem/rozvodem“

„Víš, Lukáši, chceme Ti něco s maminkou říct. Asi sis všiml, že to mezi námi není jako dřív. Domluvili jsme se, že náš vztah ukončíme. Ale neboj se, nepřijdeš ani o mě, ani o maminku. Budu za Vámi pravidelně jezdit a občas si Tě k sobě vezmu na víkend. Máme Tě rádi a nechceme, abys za naši hloupost platil.“

Pro dítě nebude takové sezení moc příjemné, možná, že se naštve a bude vůči rodičům cítit velkou křivdu. Časem ale pochopí, že ne všechno v životě vyjde a problémy se musí řešit. Ne s horkou hlavou, pěkně s rozmyslem a zodpovědně. Vztahy by neměly končit kvůli hlouposti, velká část problémů lze totiž vyřešit i jinak, než jen ukončením vztahu. Nemyslím si ale, že je rozumné a zodpovědné vůči dítěti vztah udržovat za každou cenu. Myslím si, že dítě strádá více v rodině, kde je napětí, kde nevládne klid a pohoda, to, co od domova očekáváme, než v rodině, kde sice chybí jeden z rodičů, ale všechny aspekty našeho domova splňuje.

V rodině, kde partneři udržují vztah jen z donucení a pocitu viny, pak nenalézáme útočiště, nýbrž jen každodenní hádky a ponižování.

S pozdravem Jan Hnízdil