Takové kratičké
zamyšlení ve formě mini povídky nad sportem jako takovým…
Milý deníčku. Zase začíná léto a všechny děti běhají venku jako pominutí. Někteří si prostě jen tak čutají do míče, jiní jezdí mezi paneláky na kolečkových bruslích, nebo projíždějí cyklostezkami na kole. Všichni, opravdu všichni bývají venku, tedy až na moji maličkost. Sport mě deprimuje, ostatně jako každá jiná aktivita. Nechápu, jak ho někdo může provozovat. Vezměte si třeba takovej fotbal. Člověk jen nesmyslně běhá dokola po hřišti a snaží se trefit ten kutálející nesmysl, hlavně aby dal gól. Nikdy jsem nic takového nehrál a nikdo mě k tomu nedonutí.
Řeknu Vám, lidičky, ten život je pěkně na houby. Vždycky když odpoledne vyjdu ze školy, první, co vidím, jsou sportovci. Chlápek v upnutých kraťáskách a celý upocený pobíhá po chodníku, v nohách už má několik kilometrů a další ho teprve čekají. To mě vždycky totálně odrovná. Jen co ujdu pár kroků a projdu kolem hřiště, vidím holky, jak se snaží neúspěšně přehodit balónem síť. Hahaha – vždycky se u toho náramně zasmějí. Krávy. Kdyby aspoň dělaly něco pořádného, tohle mě prostě dokáže vždycky hrozně deprimovat. Krávy, co se smějí tomu, že nedokážou přehodit síť. Fakt. Člověk pak z té cesty domů přijde celý znechucený a nechce se mu nic dělat. Určitě taky máte takové nálady. Co se týče kamarádů, já vlastně žádné nemám. Ne, že bych byl nějak neoblíbený, ale prostě nechci marnit čas nějakým chozením na sportovní utkání, nedej bože nějaký sport aktivně provozovat. Párkrát mi zazvonili na branku spolužáci, prej: „Petře, nechceš si jít s náma zahrát fočus?“ nebo „Petře, nechceš zajít do posilky?“. A já že jako nemám čas, nebo jako že nemůžu. Prostě klasický neprůhledný výmluvy, no znáte to. Nejradši bych se na celej tenhle blbej svět vykašlal.
Milý deníčku, dlouho jsem sem nic nenapsal, já vím, ale stalo se toho opravdu hodně. Každopádně budu se snažit být stručný, opravdu. Zkraje týdne jsem se fakt šíleně nudil a šel jsem si sednout na zmrzlinu s Tomášem, to je jeden celkem fajnovej spolužák. Stěžoval jsem si na celej tenhle podělanej život a říkal jsem mu, jak mě deprimují lidi okolo mě. Pořád si tu jeho odpověď pamatuju, jako kdyby to řekl právě před necelou minutou.
„Petře, přemýšlel jsi ty vůbec někdy nad tím, že bys to sportování aspoň někdy zkusil? Ono to totiž vůbec není jen o tom, že člověk bezmyšlenkovitě pobíhá za míčem a snaží se dát gól. Ono to není jenom o tom přehodit síť nebo běhat jako magor po chodníku a bejt upocenej. Sport je fajnová věc, u kterýho se suprově odreaguješ a pořádně si pročistíš hlavu. Já vím, že Novák nám na těláku vykládá většinou úplný blbosti, co bys taky chtěl od tělocvikáře, ale ty řeči o tom, že sport zpevňuje tělo i ducha, na tom něco bude, kamaráde.“
Tomáš měl pravdu, i když jsem v té cukrárně dělal, jako že mě to jako vůbec nezajímá a jen jsem pokyvoval hlavou. Ve skutečnosti mě ta jeho odpověď celkem dost vzala. Ne, že by mě to nějak deprimovalo, nebo že bych byl naštvaný – to ne, ale začal jsem nad tím fakt hodně přemýšlet. Asi jsem se choval jako vůl, celou tu dlouhou (no dobře, ne zas tak moc dlouho, je mi teprve 14) dobu, ale prostě jsem se rozhodl, že začnu sportovat a taky že jo. Dneska jsem byl poprvé běhat. Máme kousek od baráku lesík a tam je Vám tak krásně. Byl jsem sice trošku zpocený, ale za ten úžasnej pocit to teda stálo. Taky bych Vám přál takovej slastnej pocit zažít, ten pocit, kdy cítíte sice fyzickou únavu, ale po psychický stránce jste silní jako nikdy předtím. Už se moc těším, až půjdu zítra s klukama na fotbal…
P.S.: Tento článek se účastní soutěže na www.kdesportovat.cz
Autor souhlasí se zveřejněním článku na Gamepark.cz - uživatel Lidzinh.
