Před několika měsíci, kdy končil podzim a pomaličku začínala přebírat otěže královna zima, jsem měl možnost být svědkem rozpravy ptačího hejna. Vzpomněl
jsem si na to nedávno a poměrně náhodou, jelikož mi jisté incidenty ze
skutečnosti tuto prapodivnou příhodu připomenuly. Veškeré podobnosti s realitou
jsou čistě náhodné…
Velký rétor...
Jednou jsem si takhle v mém útulném modrém pokojíku sedl k oknu, položil ruce na parapet a pozoroval krajinu. Vnímal jsem celý horizont, který se mi naskytl při pohledu z mého pokoje, když v tom se najednou obloha zatemněla a spatřil jsem přímo před sebou hejno ptáků. Nenapočítal jsem přesný počet, ale mohlo jich být řádově několik stovek. Záhadou pro mě bylo, že celá skupina byla složena z několika druhů ptactva – nechyběla vlaštovka, dudek, husa ani špaček. Pokojně se usadili na naši rozlehlou zahradu, někteří ještě sem tam poletovali a hledali nejvhodnější místo. Většina seděla přímo na zemi, ale několik vyvolených se bez ostychu posadilo na větev jediné jabloně na zahradě. Pyšně vzhlíželi k ostatním, když v tom jeden z „těch hlavních“ promluvil.
Pozorně jsem celý proslov poslouchal a pochopil jsem, že jsem se stal svědkem nějaké ptačí schůze. Respektive jednalo se o tom, kam letos jejich hejno poletí do teplých krajin. Nedalo mi to a ve šmírování jsem s velkým zaujetím pokračoval.
Během pár minut padlo několik návrhů, kam by se celá jejich „smečka“ mohla teoreticky vydat. Nakonec se vybraly konečné cíle dva – jižní Itálie a severní Afrika. Už od začátku to vypadalo na velice vyhrocený střet, kde se bude vítěz hledat obtížně. Špaček chtěl, aby si každý opeřenec na list pampelišky napsal jméno svého vysněného cíle a vhodil ho na určenou hromadu – věřil, že tak bude volba daleko svobodnější a bez zbytečné psychické zátěže. Vlaštovka naopak preferovala způsob, aby pták, který chce do Itálie, přelétl na pravou stranu zahrady a zastánci Afriky aby přelétli nalevo. Snad že jim připadala tajná volba moc zdlouhavá a chtěli celý proces mít rychle za sebou, nebo se báli zrady ze strany svých vlastních druhů.
Ostatní ptáci se drželi spíše v neutralitě a do ničeho se moc nemíchali. Následovala scenérie, která by se dala nazvat něco mezi komedií a hororem. Palby urážek střídaly mnohaminutové přestávky a naopak. Nakonec, po namáhavém odpoledni, se všichni ptáci dohodli, že přeci jen nebudou ničit zahradu trháním listů, a tak se rozhodli pro volbu veřejnou. Nastal ovšem další výrazný problém, žádný cíl zkrátka a dobře zvolen nebyl, neboť výsledky byly velice vyrovnané.
Přišel večer, tma a ptáci se tedy dohodli pokračovat ve volbě až další den, aspoň na něčem se konečně bez problémů shodli. Dalšího dne jsem se nemohl dočkat, dychtivě jsem totiž očekával pokračování této zajímavé a unikátní volby. Celou noc jsem se neustále koukal z okna a přitom zahlédl ostrá jednání mezi jednotlivými druhy ptáků… Ráno již bylo poměrně klidné, tedy až na pár jedinců, kteří nevydrželi noční tlak ze strany ostatních opeřenců, a zůstali radši ve svých hnízdech.
Jedna husa dokonce dostala dopis od neznámé zvěře, kde jí autor vyhrožuje, že jí Evropané sežerou mláďata, pokud se nerozhodne pro Afriku. A v podobném duchu probíhalo celé dopoledne, například podle jedné z vlaštovek špačci vyvíjeli tlak na některé husy a vlaštovky, až si pro ně museli přijet dokonce ochránci zvířat. Jako důkaz měl plátek ze stromové kůry, na níž byla vyobrazena vlaštovka bavící se se špačkem, což je naprosto samozřejmě nemyslitelné. Oháněl se s tím po celé zahradě, když s tím málem zburcoval pomalu půlku místního zvěrstva. Postižení ptáci byli totiž pod takovým tlakem, že začali klovat do omítek našeho baráku.
Ani další volba nepřinesla žádné úspěchy…dokonce ani o týden později. Vše zůstalo na mrtvém bodě a já se zděšením mohl pouze sledovat, jak postupem času všichni ptáci chřadli a chřadli. Měsíc se s měsícem sešel a nastala tuhá zima. Opeřenci se v průběhu několika týdnů nedokázali dohodnout, a tak nakonec všichni krutě zahynuli. Nehledali žádný kompromis a nikdo nebyl ochotný opustit ze svého vysněného cíle, to se jim stalo nakonec osudným. Jako poslední službičku jsem je venku všechny sesbíral a zakopal na zahradě.
P.S. : Naše volba prezidenta dopadla nakonec relativně dobře, ale ani bych se nedivil, kdyby končila smrtí jako v případu tohoto příběhu. A i kdyby ke smrti poslanců a senátorů nedošlo, tak nás diváků a občanů České republiky jistě ano.
S pozdravem
Jan Hnízdil
