Státy se dušovaly, že očkování proti Covid-19 nebude rozdělovat společnost na občany první a druhé kategorie. Všichni víme, jak to dopadlo. A tím to nekončí. V Rakousku začne od února povinné očkování a brzy to tak bude všude.
Jakým způsobem motivovat lidi k tomu, aby byli sami od sebe zodpovědní? Zodpovědný člověk nekouří, nepije alkohol, snaží se obecně jíst a žít zdravě. Sportuje, často tráví svůj čas venku. Vyhýbá se extrémním sportům. Nikdo samozřejmě nemá právo nikomu zakazovat porušovat cokoliv z výše uvedeného, je to na zodpovědnosti každého z nás. K vlastní zodpovědnosti však náleží i schopnost akceptovat riziko za to, že nežijeme úplně zdravě nebo nás třeba baví nějaké extrémní sporty.
Přesně na tomto obecném principu funguje pojištění. Výše pojištění v sobě zahrnuje míru rizika, neboť pojišťovatel musí ve svých modelech zajistit, aby se pro něj pojištění nestalo nevýhodné. Logicky čím více se bude pojištěnec chovat zodpovědně a následovat různá doporučení, tím výše pojistného bude nižší. Pokud si chci postavit a následně pojistit dům v záplavové oblasti a žádná pojišťovna mi ho buďto pojistit vůbec nechce, anebo nakonec nabídne vysokou cenu pojištění, je na mě, abych vyhodnotil, zdali mi za to stojí bydlet v záplavové oblasti. Svobodně se mohu rozhodnout a sám vezmu za svoje rozhodnutí zodpovědnost. Pojišťovny tedy vlastně poskytují jakousi zdravou zpětnou vazbu míry rizika.
Bohužel žijeme ve společnosti, kde toto v oblasti našeho zdraví neplatí. Neexistuje žádné zdravotní pojištění, nýbrž zdravotní daň, která ve své výši nezohledňuje náš zdravotní stav, věk, ani jak zdravě jíme či žijeme. Výše tohoto „pojištění“ se odvíjí pouze čistě od našich příjmů. Přirozeně nemotivuje. Člověk se tedy samozřejmě může svobodně rozhodovat, jak bude žít. Zdali bude či nebude sportovat, kouřit, pít alkohol atd. Nicméně nedostává ten zdravý feedback ve formě výše pojistného.
Stát se zkrátka rozhodl udržovat tzv. socialistické zdravotnictví, a tak jeho jediným nástrojem zůstávají daně a systémové omezování svobod. Snaží se např. motivovat ke snižování konzumace alkoholu nebo užívaní cigaret prostřednictvím spotřební daně, což je ale pouze nepřímý nástroj, který nefunguje jako ten přímý feedback (kouříš = riziko rakoviny plic je u tebe prokazatelně vyšší = budeš platit více).
A pak se nám tu objevil COVID-19. Stonat denně na JIP stojí až 100k korun denně [1]. Pokud by nám tu fungovalo skutečné zdravotní pojištění, pojišťovny by na toto samozřejmě musely velice rychle zareagovat a upravily by výše pojistného dle míry rizika tak, aby své klienty motivovali žít co nejvíce zodpovědně dle aktuálních vědeckých poznatků. Samozřejmě, nic by nebylo povinné. Pokud by někdo vyhodnotil, že je pro něj důležitější se např. nenaočkovat, tak by se jednoduše nenaočkoval. Zároveň by však tímto přijmul i všechna rizika, což by se projevilo i na výši jeho pojistného (a nebo by ho nikdo ani nechtěl pojistit).
V aktuálním systému toto není možné realizovat. Pokud se někdo nenaočkuje, tak projevuje pouze svoji svobodnou vůli, ale nenese za to prakticky žádnou finanční zodpovědnost. V případě, že takový člověk bude muset vyhledat zdravotní péči a bude muset být umístěn na JIP, tak mu to pojišťovna musí tak či tak proplatit. Stát je tak zkrátka kvůli rozhodnutí mít socialistické zdravotnictví zahnán do kouta, a jinak, než formou omezování svobod nebo povinného očkování, není schopen tuto situaci řešit.
Jaké si z toho vzít ponaučení? Pokud vám vadí, že stát řeší COVID-19 skrze systémové restrikce, omezování svobody a pravděpodobně i povinných očkování, je potřeba požadovat změnu zdravotního systému jako takového. Při zachování současného systému „pojišťoven“ změna možná není.
Zdroje:
1) Stonat s covidem na JIP stojí i 100 tisíc denně. Pojišťovny čekají vysoké účty - iDNES.cz
