Povídka: Křehký život

Dovolte mi, abych zveřejnil další ze svých povídek... jedná se o partnerskou dvojici, kterou zastihne krutý zásah života. Děkuji za případné komentáře.

Tento příběh je napsán podle skutečné události, který se stal jednomu dnes již zesnulému kamarádovi. Nejsou zde zachyceny žádné nadpřirozené jevy a bytosti, ale o to víc je celý příběh brutálnější a tragičtější. Pojďme se tedy společně vrhnout do děje… Moc jsem ho tenkrát neznal, prakticky to byl spolužák mého v té době nejlepšího kamaráda a já ho znal jen od vidění z městské hromadné dopravy.

V době, kdy se To s velkým „T“ stalo, mu bylo téměř 18 let. Závodně jezdil na motorce a to se mu v konečném výsledku stalo osudným. Nešlo říct, že by byl špatným jezdcem, naopak. Co mi kamarád říkal, jezdil vždy na prvních místech a dokonce se snad nadějně umístil i na mistrovství ČR do 18 let. Už dva roky měl vážnou známost, 16 letou studentku gymnázia Martinu. Párkrát jsem jí zahlédl s ním v autobuse a byla poměrně sympatická – slušelo jim to spolu. Ona zbožnovala jeho, on jí… prakticky by se mohlo nadneseně říct, že bez sebe nemohli žít. A taky že nemohli…

Osudný den se Matěj připravoval na jeden ze svých velkých závodů a tak na poli za vesnicí jezdil kolečka. Počasí stálo za starou bačkoru, bylo sychravé podzimní odpoledne a ruku na srdce – komu toto počasí vyhovuje. Pole bylo rozorané po sklizni a blátivý povrch moc nepřidával na kvalitě půdy. Na našeho hrdinu se přišla mimo jiné dívat i jeho věrná fanynka Martina – ano – jeho přítelkyně. Dneska dokonce nebyla jediná, byl to totiž Matějův poslední trénink a tak „osazenstvo“ čítalo poměrně velké množství lidí. Mezi nimi třeba i jeho kamarádi, rodiče a dokonce i rodiče Martiny.

Uběhlo poslední svižné kolečko a bylo po tréninku… za chraplajícího motoru jeho 125cc dojel až před Martinu, ostatně jako to dělal každý trénink. „Dneska jsi byl úžasný, miláčku!“ Pochvalovala už z dálky Martina svého prince na bílém koni, opravuji, motorce a láskyplně ho objala. „Můžu se na ní taky projet? Prosííííím!!“ Žadonila. Oprávnění řídit motorku sice neměla, ale od Matěje za ty roky už nějaký ten motoristický um pochytila a nebyla proto žádný amatér. Jemu se samozřejmě moc nechtělo, ale po chvilce přemlouvání nakonec svolil. Přeci jen měl skvělou náladu a nepředpokládal, že by se něco mohlo zvrtnout. Prostě si udělá jen pár koleček po poli a je to…pomyslil si.

Martina si poslušně nasadila helmu, ještě samozřejmě dostala před jízdou pár technických rad od Matěje a pak už jí nebránilo nic k ďábelské jízdě. V tuhle chvíli si ještě nikdo nepřipouštěl, že se během pár okamžiků stane tragédie, která otřese životem nejednoho člověka. To už ale Martina šlápla na pedál a vystartovala. Začátek byl poměrně jistý, kluzký a bahnitý terén zatím ustávala poměrně dobře…až najednou se ozval výkřik řidičky. Asi po 40 sekundách jízdy se dostala motorka do smyku a na zvlášť bahnitém úseku se stala neovladatelným kamikadze. 60km/h není moc velká rychlost, ale k zabití to bohužel bohatě stačí. Stromoví na kraji pole se stalo Martině osudným… zatracenej strom, proč zrovna jemu se ta prokletá motorka vydala vstříc? Ozval se mlaskavý tlumený zvuk, to když se motorka rozlámala o mohutný dub. Byl dominantou zdejšího políčka, avšak nikdo netušil, že se stane aktérem neštěstí.

Všichni přítomní stáli jako přimražení, nikdo si nepřipouštěl co se stalo. Až na Matěje… ten se zachoval nejpohotověji a sprintem utíkal ke své milé. I poletující vrány cítily, že se nejspíš něco stalo a proto radši se svým typickým skřehotem pole přeletěly. Matěj během několika vteřin stál nad dílem zkázy. Motorka byla napadrť, bohužel Martina na tom nebylo o moc líp. Z pusy jí tekla krev a těžce oddychovala. Bylo jasné, že nepřežije. Její zaklíněné tělo mezi stromem a kusy motorky velice rychle vykrvácí. Kostru motocyklu opatrně vyndal a svého andílka vzal do náruče. Věděl, že během pár okamžiku ztratí člověka, pro kterého dýchal a věděl, že s tím nemůže nic dělat. Byl tak bezmocný… Proč on? Čím si zasloužil takové potrestání? Martinu pevně tisknul ke svému tělu a cítil, jak odchází…byla v bezvědomí, ale určitě o něm věděla. Usmívala se. Tušil, že je štastná, protože s ním může být do posledních okamžiků. On by to cítil stejně…

„Miluju Tě…beruško moje.“ Pošeptal jí beznadějně do ouška, zatímco ona vydechla, naposledy. Její život byl velice krátký – až nespravedlivě krátký. Ze štastného vztahu dokáže život během pár okamžiků udělat trosky. Člověk by si měl svého života vážit a každičkou pikosekundu se svými nejbližšími si užívat. Život může totiž zasáhnout kdy se mu zrovna zachce a to už prostě neovlivníme. Ať jsme bezdomovci, či majitelé movitých firem.

A jak skončil Matěj? Těsně po tragédii se nervově zhroutil…skončil v péči psychiatrů a dlouho mu nikdo nedokázal pomoct. Až asi po půl roce se jeho stav začal rapidně zlepšovat. Nikdo nevěděl a nedokázal vysvětlit proč, ale nikomu to samozřejmě nevadilo. Ovšem ihned jak se dostal do domácí péče a byl propuštěn, spáchal doma v garáži sebevraždu. Oběsil se… Nechal po sobě dopis na rozloučenou, kde nabádal svoje rodiče, ať pro něj netruchlí. Jeho život prostě neměl již dál cenu, ztratil nejbližšího člověka, na kterého si vytvořil silné citové pouto. Nutno podotknout, že takhle by se zachoval kde kdo.

Upřímně si myslím, že ztratit svého miláčka na vlastní oči a vidět jeho smrt je strašlivá tragédie a horor. Proto jsem použil právě tento příběh. Horor nemusí obsahovat jen zombie či jiné přízraky, které trhají obětem hlavy a nebo jiné končetiny. Horor je relativní pojem a myslím, že psychický horor na člověka zapůsobí daleko víc, než horor efektový jen se spoustou krve.

Díky za přečtení a přeji Vám v životě minimum ošklivých životních zvratů. Žijte dlouho, šťastně a blaze.