Povídka: Důvěra vs. naivita

Zdravím všechny čtenáře blogů idnes.cz, rozhodl jsem se, že se s Vámi podělím o některé ze svých povídek. Moc rád bych si poslechl Váš názor a popřípadě ještě radši vyslechl kritiku. Jak pozitivní, tak negativní.

Důvěra vs. naivita aneb. je mezi tím rozdíl?

„Kam půjdeme dnes, miláčku?" Zašeptal své milence do ouška Tomáš. Štíhlý, asi tak 190cm vysoký tmavovlasý podnikatel prohrábl Nataše vlasy a čekal na odpověď. „Já nevím, manžel přijde dnes až pozdě večer..." Chvilku přemýšlela a nakonec přecijen rozhodně dodala: „můžeme se třeba zachumlat do postýlky, co říkáš?"

Tomáš se malinko pousmál a nenechal se dvakrát pobízet. Ostatně to byl den jako každý jiný, z otevřeného okna byl slyšet zpěv ptáků a do toho se ozývaly pravidelné vzdechy milenců.

Nataša byla vdaná již 15 let a její manžel Bedřich se snažil co nejvíce pracovat, aby zabezpečil svojí manželku. Moc toužil po tom, aby měli děti. Plánoval rodinu se dvěma caparty a svojí ženu moc miloval. Nataša měla svého manžela také ráda, ovšem netoužila po stereotypním manžeství. Jinými slovy... byla mu nevěrná už asi 5 let s podnikatelem Tomášem Černým, který ji odváděl od stereotypu. Respektive slovo věrnost jí bylo cizí.

„Dnes jsi byla úžasná, ostatně jako vždy." Řekl Tomáš, když si zapínal knoflíky u své košile.

„Hele...tak mě napadlo. Já vím, že už jsem se Tě ptal... ale nechtěla bys to se svým manželem ukončit? Má tohle vůbec budoucnost?" Poslední dobou se pokoušel Natašu hodněkrát rozhoupat k nějakému činu, odpovědi se však nikdy nedočkal. „Víš moc dobře, že to nejde. Budu hrát hodnou milou paničku a tak to taky zůstane. Bedřich je hodnej chlap, nebudu mu brát iluze."

„No dobře, dobře..." Štěkl Tomáš. Nebyl moc štastný s verdiktem své milenky, ale prakticky vzato mu takový život plně vyhovoval.

Spokojení byli všichni - Nataše měla doma svojí milující naivní „jistotu" a vášnivého milence. Tomáš se nemusel na nikoho vázat a vztah s Natašou byl pro něj velice příjemný. Bedřich žil poklidný život, práce ho bavila a doma na něj čekala „věrná" a „milující" manželka.

----------------------------------------------------------------------------------------

„Proč jsem dneska takový ospalý... že by to bylo z toho hrozného dusného počasí?" Prohodil Bedřich své uklízečce, která zrovna zalévala květiny. Pracoval jako zástupce ředitele v jedné firmě, která se zabývala výrobou léků. V práci se vše dařilo, zisky se zvyšovaly a nikdo nepochyboval o tom, že se zvyšovat nadále budou. Bedřich už plánoval expanzi mimo ČR a domlouval obchody se sousedním Německem. Dneska ale měl pochmurnou náladu a i jeho nejlepší kamarád a kolega Richard si toho všiml.

„Zdravím. Děje se něco? Dneska vypadáš hrozně, nechtěl bys to pro dnešek zabalit, co říkáš?" Zmínil se hned jak přišel do kanceláře. „Jo a tady máš ty papíry jak jsi chtěl..." hodil mu tvrdé červené desky se smlouvami rovnou na jeho mohutný bukový stůl.

„Díky, Richi... máš pravdu, dneska nejsem ve své kůži." Vzal štos papírů do ruky a uklidil je do šuplíku. „Na to se podívám až zítra... jdu domů." Richard se jen pousmál, kývnul a společně vyšel s Bedřichem z kanceláře.

„Paní Procházková, pro dnešek mi všechny pracovní schůze zrušte. Je mi nějak nevolno, půjdu si domů odpočinout. Veškeré telefonáty přehoďte na pana Frulíka." Stihl ve spěchu Bedřich křiknout na svou sekretářkou, ještě se rozloučil s Richardem a odešel pryč.

„Ježiš to je dusno!" Křikl si pro sebe když vycházel ze sídla Medicament a.s. Navíc dneska musel absolvovat dlouho cestu autobusem a metrem, protože jeho služební auto bylo v servisu. Samozřejmě že si mohl požádat o náhradní vůz, ale za prvé mu nebylo dobře a za druhé jednou za rok jízda MHD neuškodí. To si ale jenom nelhával, protože jízda v přeplněném autobuse, navíc když je 40stupnů na sluníčku uškodí ikdyby to bylo jednou za deset let.

O tom se však přesvědčil nyní. Když vycházel z autobusu na Florenci, měl sto chutí poslat oficiální stížnost přímo k primátorovi. „Nechápu jak to někdo může vydržet každý den..." Utrousil pro sebe zrovna ve chvíli, kdy začal mířit k eskalátorům. Při jízdě dolu sledoval reklamní billboardy na stěnách a zrak se mu zastavil na jednom plakátu odkazující na jeden obchod s oblečením. Vlastně ho zajímala vyfocená slečna na obrázku, kterou si nakonec ani nestačil pořádně prohlédnout. Proč ty schody jezdí tak rychle?

Když dojel dolů, čekal ho příjemný vánek. Příjemnosti mu malinko ubral fakt, že byl způsoben právě ujíždějícím metrem. Bedřich se malinko zamračil a těžce se dosoukal na nástupiště. Metro jede za 7 minut a 34 sekund... teda aspoň takový čas svítil na multimediální desce naproti „čekárně".

„Dobrý den, promiňte. Já jsem z nadace POD - Pomocte opuštěným dětem. Nechtěl byste přispět nějakou malou částkou na naše konto?" Bedřih znuděně pozvedl oči, neboť pán nevypadal jako zástupce nějaké nadace. Na první pohled působil jako místní homeless, který žebrá o peníze aby si koupil právě došlé 2 litry krabicového vína. Jeho „opálenější" pleť taky moc nepřidávala na věrohodnosti. V duchu si ale říkal - co kdyby byl opravdu z nějaké nadace?

„No dobře...počkejte."

Pomalu šáhnul do kapsy a vyndal z ní velkou peněženku nabytou financemi. Ve chvíli, kdy jí chtěl otevřít, se romský obyvatel rozhodnul zareagovat a prudce mu jí vytrhl z ruky. Než se vůbec Bedřich stihl nějak bránit, dostal kopanec přímo mezi nohy. S křikem dopadl bolestivě na zem a chvilku nehybně ležel. Ne, nečekal to...

Po chvíli se těžce zvednul na nohy, ale po panu „z nadace" už není ani památky. Proč je tak naivní? Proč mu lidé, kteří stáli pár metrů od něj ani nepomohli? Proč... V hlavě mu kolovalo nespočet myšlenek... teďka ale chtěl jediné. Dostat se co nejrychleji domů. Tenhle den stál za prd.

Cesta metrem trvala jen pár minut, vlastně jen nevnímavě seděl a koukal do prázdna. Ani si nevšiml, že přitom jak si hladí bolavé přirození, na něj kouká pohoršeně maminka s kočárkem. Ikdyby jí viděl, bylo by mu to jedno. Dneska ho lidi pořádně naštvali... Proč se k němu chovali tak lhostejně? Mezitím jeho bloumání dojel až do cílové stanice. Eskalátory nahoru vyběhl poměrně rychle, neboť chtěl být opravdu co nejrychleji doma. Plakáty na stěnách ho tentokrát vůbec nezajímaly. Trasa, kterou by k jeho domu šel z Anděla normální člověk pěšky 10 minut, on jí stihl za slabou polovinu.

----------------------------------------------------------------------------------------

Za dveřmi bylo slyšet silné zašátrání klíčů - kdo to jen může být? Pomyslela si zvědavě Nataša. Manžel má příjít až pozdě večer, Tomáš odešel před půl hodinkou. Nevěděla, co si o tom má myslet a tak se raději šla podívat. V tom se rychle rozevřely dveře a v nich Bedřich. Podle jeho tváře neměl moc dobrou náladu. Snad se nedozvěděl nic o Tomášovi. V hlavě se jí začalo přemítat, odkud by se o něm mohl dozvědět. Ikdyž přemítala podruhé, pořád nemohla na nic přijít. Chtěla přemítat i po třetí, kdy v tom její manžel spustil.

„Miláčku... to mi nebudeš věřit, co se mi dneska stalo..." Bedřich převyprávěl své ženě od začátku svůj celý den, včetně útoku Roma na Florenci. Nataše si malinko oddychla, když zjistila, že nepadla žádná zmínka o Tomášovi. Pak ale jako správná herečka nasadila na manžela smutný pohled a nechala se od něj obejmout. „Dneska se opravdu nedá nikomu věřit, lásko. Ani nevíš jak jsem rád, že mám aspoň tebe."

Zašeptá naivní manžel a láskyplně svou družku přitiskne.