Ponziho schéma asi není třeba dlouze představovat. Tento model proslavil Charles Ponzi někdy na počátku 20. století a od těch dob se stal oblíbeným modelem mnoha podvodníků.
Jedná se o podvodný model investičního fondu, který slibuje lidem (mnohdy extrémně velmi lákavé) zúročení peněz, nicméně provozovatel tyto vložené peníze dále neinvestuje, ale pouze vyplácí část těchto peněz stávajícím účastníkům fondu. Tento model může fungovat do té doby, dokud je dostatek přílivu nových peněz. Postupně se však systém dříve či později logicky zhroutí.
Ačkoliv je tento způsob investičního podvodu velmi známý, a dalo by se říci že již profláklý, stále se vždy najdou důvěřiví jedinci, kteří za vidinou slibovaného obrovského zisku naletí a utopí své těžce vydělané peníze.
Do takových schémat by mohl investovat pouze idiot, řeknete si. Zvláště když se tyto případy často medializují a upozorňuje na ně kdekdo. Málokdo by však čekal, že se v takovém podobném schématu sám také nachází. A nejedná se o vůbec nic malého či neznámého, jedná se o Státní důchodový systém.
Důchodový systém je oproti klasickému Ponziho schématu nicméně ještě horší v tom, že účastníci jsou do tohoto modelu zapojeni zcela nedobrovolně a neexistuje žádná legální cesta, jak z něho ven. Občané státu jsou navíc vlastními rukojmími tohoto schématu, neboť funguje tak, že účastník prostřednictvím sociálního pojištění celý svůj produktivní život dotuje toto schéma aby přežilo, aby pak sám musel doufat a věřit, že další generace bude početnější a dostatečně efektivní k tomu, aby dokázala uživit i jeho. Z podstaty věci tedy není možné ze dne na den tento systém ani vypnout, neboť by na to doplatilo mnoho lidí nacházejících se na konci produktivního věku, jejichž celé vklady Ponziho úředník rozdal dřívějším účastníkům schématu.
Je velkým omylem se domnívat, že pokud si platíme sociální pojištění, tak nám stát tyto peníze ukládá a spoří na náš vlastní důchod. Stát se totiž chová přesně jako se choval Charles Ponzi, tedy že z našeho sociálního “pojištění” vyplácí důchody včasnějším účastníkům tohoto schématu (rozuměj současným důchodcům). A z části tyto peníze ještě požere stát sám (administrativa).
Aby důchodový “Ponziho” systém mohl i nadále fungovat, musela by věková struktura obyvatelstva vypadat podstatně jinak, nežli vypadá dnes. Viz přiložený obrázek (dostupný z webu ČSÚ) k 31. 12. 2019, na kterém jsou jasně vidět dvě populačně nejsilnější generace. Ta první, poválečná, se již dostává kompletně do důchodového věku. Ta druhá, děti poválečné generace (též známy jako Husákovy děti), je ještě početnější - a díky ní tu může současný Ponziho systém ještě stále fungovat - se nachází někde na rozmezí 40 až 50 lety života. Bohužel, tato generace již nevyprodukovala ještě početnější armádu nových účastníků důchodového systému a tudíž vznikl deficit (žlutě vyznačen na obrázku níže), kvůli kterému se systém jako takový dříve či později zhroutí.
Jak z toho ven?
Možností jak se z této tikající bomby dostat je hned několik. Některé jsou pouze teoretické a prakticky neproveditelné, některé jsou zase neudržitelné do budoucna a pouze by oddálily zhroucení schématu. Uvedu je spíše pro pobavení, nežli jako reálné možnosti. Mezi tyto patří např. mnohem masivnější imigrace obyvatel, či mnohem masivnější plození dětí (v této variantě by bylo ale zároveň nutné vynalézt i speciální inkubátor, který by výrazně zkrátil dozrání jedince do produktivního věku).
Další možností by bylo výrazné zefektivnění práce člověka, musel by přijít nějaký zásadní technologický pokrok, např. jaderná fúze, mnohem rychlejší automatizace a robotizace práce, etc. A ačkoliv jde pokrok velmi rychle dopředu, stále to není dostačující k tomu, aby nás to zachránilo od blížícího se zhroucení Ponziho důchodového schématu.
Nejrozumnější a nejdostupnější variantou (alespoň pro nás, mladší generace) je tedy osobní odpovědnost každého jednotlivce. Je nutné zapomenout na to, že nějaký důchod jako takový budeme za 25 až 35 let ještě pobírat, je nutné si začít spořit na stáří na vlastní pěst a nespoléhat se pouze na stát. Důchodové pojištění placené v rámci daní totiž není možné chápat jako vlastní pojištění nebo spoření, je to zkrátka solidární daň k uhrazení důchodů současným důchodcům. Mnoho mladých lidí to tak již chápe, nicméně je potřeba začít nazývat věci pravými jmény. Např. i zdravotní pojištění není pojištění, ale to už je zase na jiný příběh...
