Současný prezident Miloš Zeman je teprve druhým, který ve své funkci navštívil toto město nedaleko hranic s Rakouskem. Navázal tak na již 80. let starou návštěvu Edvarda Beneše.
Edvard Beneš, druhý československý prezident, zavítal do jihočeské Kaplice v roce 1937. Tedy v době, která by se dala pojmenovat dobře známým rčením " ticho před bouří". Nejsem si jistý, zda můžu současnosti dát podobný status, nicméně rozkopané ulice v blízkosti náměstí vítající Miloše Zemana jsou jakousi symbolikou současné situace v ČR, protože právě současná hlava státu "vykopala zákopy" v naší společnosti. Jednoduše řečeno, existují pouze dva tábory. Jedni ho milují, druzí zatracují.
Řekněme, že jsem umírněný člen druhé varianty. Přesto jsem se na setkání s panem prezidentem vydal. V té době se už kaplické náměstí zaplňovalo davy zvědavých lidí. Mnozí drželi podepsané kartičky s fotografií Miloše Zemana, přesto se zde sešli i ti, kteří s prvně zvolenou hlavou státu v přímé volbě nesouhlasí. Jednalo se zejména o členy strany Zelených, kteří byli vyzbrojeni červenými kartami, transparenty, ale také poměrně vtipným ( nebojím se říct "sluníčkářským" ) oblečením. Nijak výrazně se neprojevovali, pouze mlčky drželi své nápisy.
Samotná debata nebyla příliš zajímavá. Občané se Miloše Zemana ptali na spoustu dotazů, přesto jsem věděl, že jeden trochu změní náladu na kaplickém náměstí. Ano, migrace. I na tu se dostalo. A tak přišla řeč i na dost aktuální téma, kterým je zahájení řízení EU vůči členům Visegrádské čtyřky ( vyjma Slovenska). Pan prezident přirovnal migranty k jezinkám a přidal svůj pohled na poměrně emotivní otázku. V ten moment se jeden ze členů Zelených otočil ke své kolegyni s větou:" Podívej se, jak mu to všichni věří." Ihned jsem si vzpomněl na to, jak jsou lidé, kteří jsou odpůrci migrace, označováni. Mj. také slovem extremisté. A pokud jsem na začátku tvrdil, že kaplické rozkopané ulice jsou symbolem zákopů mezi sympatizanty a odpůrci prezidenta, tak v tomto případě dělí oba tábory doslova propast podobná Macoše.
Po vyřčené větě jsem se obrátil na onu dvojici. Viděl jsem lidi, kteří souhlasí s přijímáním tisíců těch, o kterých nic nevíme, a jejichž anonymita představuje pro Evropu i Českou republiku vážné nebezpečí. Samozřejmě mě upoutalo i jejich oblečení, dost se podobalo tomu, které na sobě měli squatteři, kteří v Praze obsadili dvě budovy a zaměstnali tak desítky policistů. Na druhé straně stáli ti, kteří jsou nazýváni extremisty. Staří lidé, mladé páry, z nichž některé před sebou houpaly kočárkem, aby uspaly či uklidnily svého potomka.
Zhruba po půlhodině setkání prezidenta s občany skončilo. Lidé se pomalu začali rozcházet a mířili ke svým domovům. Já po cestě k autu vstřebával dojmy z besedy a přemýšlel jsem, kdo a co je vlastně extrémní.
Netrvalo mi to dlouho, teď už to vím...
