Po čtyřech letech si člověk na velké bitvy s Jihlavou zvykl a bavily ho, tudíž jejich letošní absence byla citelná a mrzutá. Jak se žije u jednoho z našich největších rivalů? To jsme poznali letos na začátku dubna...
Zatímco Motor má již po sezóně, v nedaleké Jihlavě zuří její nejdůležitější část. A protože jsme se nechtěli jen tak smířit s tím, že hokej uvidíme až v srpnu, střádali jsme plány, kam vyrazit. Velikonoční Jihlava se nakonec ukázala ideální volbou...
V týlu "nepřítele"
První zatěžkávací zkouška čekala "duo špionů" již při samotném příjezdu do Jihlavy, neboť organizátor nesmírně náročné akce jaksi pozapomněl cestu do našeho tábořiště. A jistě uznáte, že ptát se zdejšího obyvatelstva nebylo vhodné, protože by tím mohla být narušena naše anonymita a mohli bychom se stát podezřelými. Po zhruba dvaceti minutách jsme konečně dorazili do našeho štábu nedaleko jihlavského Masarykova náměstí. Penzion byl krásný, moderní a velmi pohodlný. Naše pokoje byly fantasticky nachystány. Joooo, kdyby jen věděli, odkud jsme...
Ihned po ubytování jsme naladili televizní přijímač, abychom zjistili, jak si vedou naše budoucí naděje v boji s rakouským protivníkem na ostravském území. Po nervy drásající bitvě nakonec slavila výhru naše mladá armáda, z čehož jsme měli obrovskou radost, kterou jsme však nesměli dávat vůbec najevo. Však víte, kde jsme...
Symbolické jihlavské hradby
I když nás čekal složitý a důležitý úkol, stačili jsme si všímat architektury zdejšího kmene, která na nás velmi zapůsobila. Samotné hlavní náměstí je prostorné a celkově příjemné, ovšem v jeho centru stojí velký obchodní dům. Velmi netypické, zvláštní. Budiž, u nás máme kašnu se Samsonem...
Co však také nešlo přehlédnout, byly hradby, které stojí v blízkosti centra města. Působily opravdu symbolicky vzhledem k našemu "statusu" v Jihlavě. Bez nadsázky jsme tak byli v týlu nepřítele, do kterého se se stejnými problémy jako my dostal i náš kolega, konečný třetí špion...
Hlavně nebýt prozrazen...
Nebylo cesty zpět, jsme zde. Kolem nás mraky domácích v červenožlutých šálách a dresech bez jediného tušení, že mají mezi sebou osoby, jenž preferují úplně jiné barvy. Barvy jejich velkého a neoblíbeného soka...
Samotný zápas domácí "vlčí smečky" s muži v černožluté zbroji probíhá. My však jakýkoliv zápal pro hru postrádáme, přesto musíme být opatrní. Osudová chvíle málem přišla během poslední třetiny, kdy skupinka kolem nás začala pokřikovat na litvínovského gólmana: " Petrásku, ty díro", načež se z úst jednoho mladšího fanouška ozvalo: " Kváčo, ty díro" (asi vzpomínka na loňskou baráž). Strnul jsem a těžko předstíral, že se mě to netýká. A i když se mi to asi povedlo, častoval jsem v duchu malého chlapce takovými výrazy, které se náš pan prezident nebojí vyřknout v živém rozhlasovém vysílání.
Nevlídný kraj
Po zápase se tisícovky spokojených usedlíků vydaly do svých domovů či oslavit výhru do zdejších pivnic a restaurací. Ani nám se příliš nechtělo do našeho tábořiště, a tak jsme se vydali " sondovat" večerní Jihlavu. Co vám budu povídat. My, odkojení Budvarem, jsme si na své nepřišli. Až jednou přijde doba, kdy tuto zemi opět obsadíme, bude rehabilitace tamního nápojového lístku jeden z hlavních bodů naší vlády. A nejspíš i jídelního, neboť jsem si po objednání hovězího guláše "pochutnával" na domácím houskovém knedlíku a vepřovém mase. Naštěstí jsme ale hlady neumřeli, McDonald nás zachránil...
Myslím, že jsme jako špioni v Jihlavě odvedli fantastickou práci. Rozhodně jsme byli důvěryhodnější než muž, kterého sem poslal pan Krásný z Hradce. Nápis " Mountfield" na jeho triku mě do očí bodal mnohem víc než pivo Ježek v břiše. Jo, jo. Lidé z východní země se od nás mají stále co učit.
Úkol jsme bezezbytku splnili. Už víme, co zde změnit, až jednou opět přijde doba, kdy ve stovkách ( případně tisících) vyrazíme a obsadíme Jihlavu. Překopat Ježka s "hovězoveřovým" gulášem za Budvárek s pikadorem či cmundou půjde snadno, ale co uděláme s počasím, to nevím. Jednou mě zde zasáhla sněhová vánice, včera to byly kroupy. Jinak je na Vysočině ale krásně. :)
