" Hranice mezi úspěchem a neúspěchem je tenká." Tato věta se z úst komentátorů i samotných sportovců ozývá celkem často. Je to klišé, výmluva nebo zkrátka holý fakt?
Není to tak dlouho, asi dva týdny, co na mě na facebooku "vyskočil" příspěvek oficiální stránky české fotbalové reprezentace, která fanouškům nabízela k patnáctiletému výročí zhlédnutí zápasu naší reprezentace proti Nizozemsku hraného v Portugalsku během evropského šampionátu. Vzpomínky ožily. Na tento den nejde zapomenout. Onen zápas měl všechno. A nebyl to jediný atraktivní turnaj tento rok, protože o několik týdnů dříve hostila Česká republika poprvé v samostatné historii hokejové mistrovství světa. Oba nejoblíbenější sporty v zemi reprezentovaly zlaté generace, které prahly po velkém úspěchu...
Smrtelné uštknutí Andyho Roache
Samostatná Česká republika už prožila hodně skvělých hokejových večerů, které končily medailemi zavěšenými na krcích hráčů. Pro partu okolo Jaromíra Jágra či Martina Straky měl být domácí šampionát po naganském triumfu vrcholem kariéry. Velký favorit mistrovství hnán nažhavenými diváky od úvodu turnaje ukazoval sílu a porážel jednoho soupeře za druhým. Základní i osmifinálovou skupinou prošel bez ztráty jediného bodu. Mnozí euforii krotili a argumentovali, že náš výběr ještě nenarazil na žádného TOP soupeře (ostravská skupina čítala Rusko, USA, Slovensko, Finsko i Švédsko). Ráznou odpovědí pak byla zdrcující výhra Čechů nad Kanadou 6:2. Nikdo si nepřipouštěl komplikace a celkem neznámý tým Spojených Států měl být pouze jednou ze stanic k cílové destinaci. Samotné čtvrtfinále mělo dlouho očekávaný scénář. Američané kousali, přesto v průběhu druhé třetiny šlo Česko do dvoubrankového trháku po gólech Škouly a Jágra. Všechno šlo hladce, jenže...
Zámořský celek nejdříve šťastnou brankou z úhlu snížil, a ve třetí třetině po nešťastné teči domácího Hlaváče dokonce vyrovnal. Remízový stav vydržel až do samostatných nájezdů, kde místo gólové sirény zvonily zejména tyčky, které oběma brankářům velmi pomáhaly. Zlom přišel až v poslední sérii, kdy Vokouna překonal Andy Roach. Jiří Dopita už odpovědět nedokázal. Tehdejší Sazka aréna ztichla. Tohle přece nemůže být konec, ne? Byl, byť tomu nikdo nechtěl uvěřit...
Dellasův úder hlavou, který bude bolet hodně dlouho
A vracím se opět do Portugalska. Česká fotbalová repre se na jihozápad Evropy probojovala z celkem náročné kvalifikace, kde za sebou nechala i silné Nizozemsko. Právě země tulipánů byla jedním ze tří soupeřů v nesmírně těžké základní skupině. Po nečekaně složitém duelu s Lotyšskem přišel památný zápas právě s Holandskem. Tým vedený Dickem Advocaatem vedl už 2:0, ovšem poté přišel velkolepý český obrat, který vystřelil Čechy do čtvrtfinále, ale také do role jednoho z favoritů na celkový triumf. Renomé si svěřenci trenéra Brücknera zvýšili v závěrečném souboji s Němci, které i s náhradníky dokázali zdolat 2:1. A jestli už jste někdy zaslechli slogan " Deutschland, auf wiedersehen", tak vězte, že jeho původ je právě v Portugalsku z úst nadšených českých příznivců. Rozjetou českou mašinu nedokázali zastavit ani Dánové. V semifinále čekalo na náš nároďák Řecko, které překvapivě postoupilo ze skupiny a ve čtvrtfinále šokovalo Francii gólem Charistease.
Řecko se ze semifinálové čtyřky zdálo být soupeřem nejschůdnějším. Není přece možné, aby znovu překvapilo! Nebo?...
Zápas začal velkým náporem Čechů. Už po pár minutách Rosický krásnou střelou rozezvučel břevno. Komplikace nastala ve chvíli, kdy Nedvěd místo balonu trefil nohu bránícího protihráče a musel pro zranění střídat. Jasná obloha se najednou začala zatahovat. Češi nevyužili ani další velké šance. Začal se zvedat vítr, Řekové pomalu vystrkovali růžky. Utkání dospělo do prodloužení, když v poslední minutě první patnáctiminutovky přišel blesk, ze kterého se Češi nevzpamatovali. A ani nemohli, jelikož po zdrcujícím úderu Dellasovy hlavy po rohovém kopu rozhodčí Collina (Čechům velmi známý) ukončil zápas i naděje na finále.
Rok 2004 měl obrovský potenciál stát se rokem mimořádným, který mohl vyrovnat (možná i přesáhnout) úspěšný rok 1996. Rok 2004 měl být rokem, který oběma českým "zlatým generacím" splní jejich sen po velikém úspěchu. A zatímco se hokej o rok později dočkal ve Vídni zlaté tečky, která alespoň částečně zmírnila obrovský smutek z předchozího pražského šampionátu, ve fotbale se odměna v mnohem větší konkurenci nedostavila (i když i účast na MS v Německu je nemalým úspěchem).
Z ledu mám celkem respekt. Vždy si oddychnu, když už stojím na pevné zemi. Rok 2004 takové štěstí neměl. Těsně před břehem se pod ním kra prolomila. A je to obrovská škoda...
Někdy je prostě hranice k dosažení cíle opravdu velmi tenká, podobně jako před patnácti lety...
