Týrání a jeho vnímání...

Dnes jsem si přečetla článek Zuzany Kuříkové (http://kurikova.blog.idnes.cz/) s názvem „Pípni a zmlátím Tě!“. Tohle měla být reakce na něj....

Ilustrační foto, zdroj Idnes, Profimeia.cz

Myslím, že týraných žen je kolem nás nejen mnohem více, než si dovedeme představit. Lékaři a policie uvádí čísla podle toho kolik k nim přijde žen s podobným problémem. Toto dají někomu, kdo umí statistiku a ten z toho složitě vypočítává, kolik že to máme v republice týraných žen. Jak to udělají dle vzorců vypoštou přesný výsledek z nepřesných čísel a pak to ještě rozdělí do skupin žen týraných psychicky, fyzicky či „obojetně“.

Pravdou je, že těch žen je ještě mnohem více. Osobně vím, že zkušenost s týráním má minimálně 8 z deseti mých kamarádek a známých… Jak to vím? Buď působím asi dost důvěryhodně, nebo jsem prostě jen dost otevřená na to, abych o svých zkušenostech začala mluvit sama a ony pak přiznají to své... Osobně mám zkušenost s obojím… jen to ne vždy bylo současně… I když ve chvíli kdy vás někdo tluče… bolí to víc v srdci a na duši, než těle. Psychičtí tyrané zase nemusí násilí používat. Umí totiž své umění natolik dobře, že je ta vnitřní bolest vidět i na venek…

Představte si, že žena (tedy já), o které si její známí myslí, že je silná, energická, sebevědomá, vzdělaná, chytrá, asertivní, někdy až zbytečně moc čestná a hrdá a hlavně si nenechá nic líbit (tedy alespoň mi to říkají), tak přesně tatáž žena sedí v rohu místnosti kousek od vchodových dveří do bytu, ze kterého chtěla odejít, ale nemůže, protože nemá klíče… Sedí v onom rohu… schoulená do klubíčka, obličej zabořený mezi koleny a rukama si skoro škube vlasy a doufá, že přes předloktí ji k uším nedolehne žádný zvuk… Brečí. Sama sobě připadá hysterická. Není schopna přestat. Chvěje se v záchvatech zimnice, lítosti a vzteku. Lítost proto, že nechápu proč mi říká to co mi říká. Vztek, že nevím jak z toho ven.

Odešla jsem od něj jednou… po druhé… po třetí… Na potřetí už jsem se raděj přestěhovala k mamince, abych byla pod kontrolou. V práci jsem požádala o přeložení z agentury „Severní Čechy“ na agenturu „Praha“. Bohužel pracuje také v Praze, ale díky směnnému provozu v rámci firmy, ve které pracuje, jsem doufala, že se neuvidíme. Opak byl pravdou. Začal mě vyhledávat právě kvůli mé práci. Pracuji jako poradce (nebudu jmenovat ani čeho ani pro jakou firmu) a s klienty uzavírám i smlouvy. Ví, že jsem se v práci chovala vždy profesionálně a to i po té, co se tam seběhlo nějaké to sexuální obtěžování ze strany vedoucího kanceláře.

Sliboval mi, že už bude všechno jinak. Že se změní, protože všechny jeho nálady pramenily z toho, že má moc starostí, ale že se jich teď zbaví, protože jsem mu otevřela oči. Že už nebude křičet, bude se věnovat mě i svému synovi. Na syna mimochodem křičí pěkně po ránu, aby šel vynervovaný do školy a hezky večer před spaním, aby se mu dobře usínalo. Argument, proto proč kluka za ranní nedostatky nepokárá po návratu domů, a za večerní případně po snídani, ale bez zvednutého hlasu, řekl mi, že by to do té doby zapomněl… Papír a tužka, případně upomínky v mobilu, které fungují pro „Aukro“ aukce jsou asi na výchovu a psychickou pohodu dítěte moc složité. Ale zpět ke mně, i když i to se synem mě trápilo a nervovalo… Zaprvé nemám ráda křik, natož pak řev, který je slyšet až ven z domu skrz 90 cm tlusté pískovcové zdi. Za druhé, nedovedla jsem si představit, že takhle vychovává naše děti. Ale jak jsem  řekla, zpět k jeho slibům… Aneb… „změním se, až nebudu mít starosti… ale dříve jsem toho chtěl více, teď už udělám jen „to… to … a to… a končim! Pak už to bude všechno v pohodě.“

Já blb tomu uvěřila potřetí… Bylo to jiné, vypadalo to jinak, choval se jinak, ale zase jen chvíli a to i přes to, že bydlím dále se svou maminkou, která nic netuší. S ním se vídám jen někdy, když se z toho oba vylžeme. Nebaví mě  lhát, ale také nemohu přiznat doma co jsem provedla. Nemohu to přiznat ani přátelům, i přes to, že by mě nejspíš měli rádi dál, nikdy by to nepochopili…

A nyní se vrátím k článku paní Zuzany Kuříkové… Na konci článku zaznělo několik vět. Cituji: „Týraná osoba od svého tyrana nikdy neodejde. Nemá na to a nikdy mít nebude. Potřebuje pomoc. A velkou. A pozor na to, i když uděláte první krok k záchraně takového člověka, dávejte na něj velký pozor, protože i přes to všechno je schopen utéct a ke svému tyranovi se vrátit.“

Nikdy bych se nevrátila k tomu co mě tloukl… protože bych se bála, že mě jednou zabije a nikdy bych si to před okolím neobhájila… Ten co týrá psychicky to má jednodušší, až na toho mého díky přátelům a vlastní rodině.

A víte co je na těchto vztazích nejhorší… Vracíte se do nich dobrovolně. Odcházíte z nich zničení, vyčerpaní a vracíte se do nich s načerpanou energií a sílou, aby jste odešli opět vyždímaní… Dnes už mi není líto toho co říká, protože na to už jsem částečně zvyklá, křik už také skoro nevnímám a hlavně s tím už nebojuji… Dokonce už ani nejsem vzteklá, že nevím, jak z toho ven, protože to už není pravda. Je mi líto, že v sobě nemohu najít dost odvahy, abych z toho odešla a jsem vzteklá z představy, že se i když tu odvahu najdu tak, že se to bude celé opakovat. Příště asi budu muset odjet někam do Afriky ke křovákům, jsou milí, nekřičí, věčně se usmívají, nehádají se, netlučou se mezi sebou, dokonce ani nebijí děti, byť výchovně a hlavně nejsou tam adresy, mobily a maily, přes které by mě mohl zkontaktovat…

Citace z:

http://kurikova.blog.idnes.cz/c/197522/Pipni-a-zmlatim-te.html