Dneska ne!

Je již úterý… Ano to úterý po státním svátku, krátce po půlnoci… Krátce po té, co jsi mi řekl… Dneska ne!

Byli jsme dnes na Suchdole. Spíše omylem, než abychom si oba, nebo jeden z nás, vybrali tu možnost zda tam být či nikoliv. A ano, já to navrhla, a ty jsi byl ten, kdo měl rozhodnout, zda se doopravdy pojede , no a po nějakém tom kufrování jsme tam i dojeli. Svítil veliký, oranžový, měsíc. Byl tak veliký, že jsem chtěla, abys mi zastavil, abych si jej mohla vyfotit… Fotky stály za vyliž kapsu! Co taky mohl hloupý, chytrý, telefon zvládnout?!

Jsme na Suchdole a míříme do prvního baru. Je tam nepříjemný barman a nějaké opilé studentky nechávající se obluzovat místními opilci… Kurde! To už je tolik hodin?! Po zjištění, že v onom baru není nikdo z mých bývalých známých míříme do baru druhého. Tam je alespoň Míra! No, juchůůů! Po kávě a jednom panáku z Mirka dostávám jeho telefonní číslo a slibujeme si, že si zítra zavoláme! No, juchůůů! Nikdo nespecifikoval, kdo komu zavolá a tak to nejspíš usne a uvidíme se znovu jednou… opět náhodou… v onom baru, až se sem zase jednou… náhodou dostanu. Po kávě a panáku se odebíráme zpět do prvního baru. Tobě se tam nechce, ale já trvám na tom, že si chci dojít pro drby. Otočíš oči v sloup, abych to, jakože, neviděla a razíme vstříc známým dveřím. Za barem je stále tentýž člověk… aktuálně opilý.

Dostávám z něj několik drbů. Kdo, kde, jak a s kým a hlavně… proč! Kupodivu nic nového… A to už je to, počkat, 3 … 5… ne, skoro 7 let nazpět! A i tak je vše při starém, jen pán Blanických z Blaníku už se prochlastal do prodeje zbytku svého domu!

Ty sedíš na baru a znuděně sleduješ, jak si tam na mě barman vynucuje hubičku. Ačkoliv doufám, že se do toho nějak vmísíš, tak se nic neděje a tak dostanu uslitanou pusu na tvář, kterou jsem usurpátorovi, barmanovi, nastavila namísto svých rtů. Tak nějak jsem tajně doufala, že právě ty rty si vždy ochráníš pro sebe.

Jakožto rytíř jsi dnes tak trochu zklamal. Ano, jsem asi už velká holka a měla bych se umět bránit sama… popravdě se umím bránit, ale jen když u toho nejsi… fakt jsem doufala, že něco uděláš.

Nicméně zábava plyne dál a do dveří vstupuje známá tvář. Ona tvář rozproudí hovor na téma podnikání v zemědělství, whisky teče a čas si plyne dle vlastního uvážení. Jen ty se do hovoru nezapojuješ, zaujat hrou na telefonu, a pít nemůžeš jsa rozhodnutý chopit se volantu na cestě domů.

Nevím proč schytávám další pusu na tvář od uslintaného barmana. Ještě, že jsem stihla pusu hodit na bok… určitě bych to jinak slízla na rty… Ble!

Po dalších, asi zbytečných, slovech o zelinařině a nějaké té písničce, z hrací skřínky na prachy, sedáme do auta a jedeme do bodu, z nějž jsme odpoledne vyrazili.

Cestou se mi v hlavě kupí myšlenky a ještě v Praze se mi ze rtů vydere jedna z nich…

„Zlato, víš, že jsem poprvé v životě spokojená a šťastná, že jedu ze Suchdola domů?“ ptám se opatrně. Vím, že jsi nemluvný, ale i tak čekám na nějakou reakci. Žádná však nepřichází a tak sbírám odvahu zeptat se Tě, zda jsi můj výrok pochopil. Nějakou dobu to trvalo,  ale otázku jsem vyřkla a ty jsi mi tiše, ale pohotově odpověděl: „ Asi ne…“ Vůz naplnilo absolutní prázdno, kterým se rozléhal ohlušující zvuk hrajícího rádia. Hlavou se mi opět hrnuly myšlenky jako přívalový déšť až se to všechno postupně zformulovalo do věty, která měla ono rádio přehlušit: „Víš, já tím chtěla říct, že dnes poprvé jsem opravdu šťastná, že odtud odjíždím a mám opravdový pocit, že jedu domů!“ Už zase jsem čekala na reakci z tvé strany, které se mi nedostávalo a tak autem zněl, skoro hrozivý, zvuk rádia, odkud Kája Gottů pěl něco o milenkách, dešti a  o čištění pleti, následovaný zesnulou  Ivetou a její písní ve které je psáno, ‚Nebe a země pomine i bolest, jen víra v lásku zůstane nekonečná.‘. A já si říkám, že asi potřebuješ popostrčit a tak se půlku cesty odhodlávám k něčemu se ti doznat…

„Zlato, už jsem ti někdy vyprávěla o tom, že jsem slýchávala hlasy?“ čekání na tvou strohou dopověď ze mě vysávalo sílu říci cokoliv dalšího a já v tu chvíli věděla, že jestli neodpovíš, tak už nebudu mít sílu cokoliv říct… Tvé prosté „Jo.“ Mě vyburcovalo k dalším slovům … „Takže jsem ti už říkala o Lead?“ … „Jo…“ … „I o Balovi?“ … „Jo!“ Zazněl jsi nevrle, jako bych Tě otravovala. Má přiznání měla být následována dalšími, ale tvůj hlas mi jasně říkal, že nic dalšího slyšet nechceš.

Chtěla jsem ti dál říct o tom, že s tebou to všechno někam zmizelo… Že s tebou pomalu rostu a trýzeň hlasů jakoby zázrakem pominula. Vlastně to znamená jen jedno… že jsem ke svému jin, nejspíš, našla jang. Že už mi vlastně nemají co říct, nebo možná nemohou? To je úplně fuk, hlavně, že jsou ticho! V návalu alkoholového opojení a potřeby se ti vyznat jsem se tě namísto samotného vyznání blbě zeptala, zda chceš slyšet víc… a ty jsi mi blbě odpověděl, že dneska ne. Zabolelo to tak hluboko a tak moc, že mi vyhrkly slzy, kterých sis nevšiml. Ale co jsem na blbou otázku mohla čekat jiného, než blbou odpověď, že?

Zařekla jsem se, že už Ti nikdy nic tak intimního neřeknu. Zařekla jsem se, že stejně jako ty nemluvíš se mnou, tak já nebudu mluvit s tebou. Došlo mi, že toho o mně asi víc vědět nechceš.

Lásko… já toho v sobě mám ještě tolik, co bys měl vědět! Otázkou je, zda se mi někdy znova bude chtít mluvit.

Vím, že si to dříve, či později přečteš a tak ti chci říct jednu z posledních věcí… NAŠE láska a má víra v ní dalece přesahuje víru člověka v cokoliv. Náš vztah je jako plachetnice zmítaná bouří, ale já doufám, že má ona loďka pevný kýl a jednou najde klidný přístav…

S láskou, …