Spoluzaci.cz a jiné sociální sítě

... v kontextu jednoho z přízpěvků mé spolužačky ze střední...                                                                                           

zdroj Idnes, Ilustrační foto, Profimedia.cz

Tak mi dnes přišel mail ze serveru spolužáci.cz. Po dlouhých měsících mlčení se rozhoupala jedna z mých spolužaček ze střední a "připíchla na nástěnku vzkaz". Ten zněl asi takto: „Lidi co s Váma je??? Chlubte se co se komu podařilo, dejte sem fotky svých dětiček. Ať to tady není jako po vymření. PS: konečně stavíme domeček. Až bude hrubá dám sem fotečku, ale doufám, že tu nebudu trpět samomluvou...“.

Mno co by jste jí na to v mé situaci řekli?

Ještě před měsícem by byla má odpověď následovná: „Mám se blbě. Chlubit se není čím. Po škole jsem nastoupila do práce, která je úplně mimo obor, který jsem vystudovala s přesvědčením, že v něm budu i pracovat. Nicméně prasata, krávy, slepice je skoro totéž jako lidi a tudíž mě moje práce přeci jen trochu baví i když to není žádný splněný sen. Bohužel je placená stejně špatně jako práce zootechnika. Fotky dětí nemám. Ne snad proto, že bych nefotila, ale protože nemám děti ani nic jiného, co bych mohla fotit… v mém životě se nevyskytují žádní muži a už žádného nechci ani vidět, děti jak jsem již uvedla nemám, bydlím opět u maminky a rekonstrukce mého bytu je v nedohlednu, natož abych někde měla nějaký kus půdy a stavěla tam svůj vlastní domeček. Babi je na tom tak, že se o ní stará pečovatelská služba, která nefunguje o víkendech, mamka je nemocná, její přítel také. Malé štěstí v neštěstí je, že se o sebe dokáží sami navýsost postarat a do toho se starají i ob víkend o tu starou paní. Aby si občas zajeli na nějaký ten výlet, tak to čas od času beru za ně. Přeji všem lepší bytí než mám já a nezoufejte… mohlo by být hůř!“

Když jsem zprávu psala dnes, vypadala malinko jinak. „ No nazdar! Tak ať tu netrpíš tou samomluvou, tak píši, že mě se nic nepovedlo... daří se mi blbě, ale to bude spíše mnou, než světem. Nemám kde bydlet, mám špatně placenou práci, ale aspoň mě baví. Přítel mi co nevidět odjede do Anglie. Už mi skoro končí dovolená a další je v nedohlednu. A skoro celou dovču mi "chcalo" (za ten výraz se omlouvám, ale to se jinak říct fakt nedá). Polovinu pšenice máme ještě na stojato, půlka mé rodiny trpí už skoro měsíc střevní chřipkou, kterou si mezi s sebou předávají jako dárek (mě se to zatím vyhýbá). Mno a jinak vše OK :) Občas se mi po Vás zasteskne, věříte?! Mějte se přinejmenším lépe než já a zatím Pa. PS - Olčo díky za poskytnutý azyl pro mě a Murku!“

Nevím, která z těch zpráv je optimističtější, ale myslím, že obě by mohli leckomu zvednout náladu. Můj přístup k sociálním sítím je velice neochotný a vlažný. Vždy se tam totiž dozvídáte jen o těch největších úspěších a nejtěžších pádech. Nikdo si tam neplácá játra s obyčejnými věcmi jako: „Jdu jako obvykle s klukama na pivo a v práci je nuda.“, „Tak jsem se vrátila z práce, jdu si udělat polévku z pytlíku, hodím prádlo do pračky a jdu spát, jsem udřená jak kůň. Zítra po mě bude chtít šéf prezentaci, na kterou jsem ještě ani nehrábla.“, „Ten náš malý bobeček mi už zase ublinknul na fungl novou košili na návštěvě u tchýně, která tvrdí, že jej špatně kojím.“, „Ta moja už zase kňourá, že jdu raděj na fotbal než do divadla“. S šedí svého bytí se chlubí jen málo kdo a zřídka kdy. Čímž mi sociální sítě dávají pocit, že jen můj život se pohybuje ve vybledlých nudných barvách. Nevím, netuším, jak to vnímají jiní lidé, ale asi se s tím vyrovnávají podstatně lépe, než já, protože dle jejich aktivity na facebooku aj. je vidět, že se jim jejich cyber svět opravdu líbí a že jim nad míru vyhovuje…

Omlouvám se všem, kteří od výše uvedených písmenek očekávali něco víc, něco jiného, nebo dokonce, že to bude mít nějaký konec… Mě ty konce totiž vůbec nejdou… hlavně je jen tak v něčem nevidím a co se on-line a cyber života týče… ten už se asi ani nikdy žádný konec mít nebude.