Až dnes mi v plné míře došla slova jednoho z lidí, kteří to se mnou mysleli opravdu dobře a zcela vyjímečně nepatřil do skupiny mých nejbližších. Málem jsem to obrečela přímo v kanceláři. Namísto toho se slzám bráním a ptám se proč vlastně…
Už jsem uveřejnila článek "S blbcem v práci"… tohle by mohlo navazovat. Je to ten samý člověk a mě už začíná připadat, že některé věci neříká a nedělá proto, že by měl potřebu se tak chovat. Pojala jsem podezření, že to všechno dělá jen proto, aby se zavděčil ostatním…
Naši mě asi moc špatně vychovali… Řeším věci s lidmi, kterých se týkají a pokud možno, tak jen s nimi. Čím nepříjemnější věc je řešení, nebo čím více by to toho člověka mohlo poškodit v kolektivu, tím více se snažím řešit to s dotyčným soukromě. Když řeším průser, nesnažím se to hodit jen na jednoho člověka a hledám na skutečnosti svůj podíl viny… Případně si svůj podíl viny přidám, aby byl dopad na jednotlivce co nejmenší, ale aby zbytečně nepikali nevinní. Když se někomu nelíbí nařízení vedení, zastávám se ho… Vždyť i ten náš šéf má svého šéfa, který na něj tlačí a smést rozhodnutí bez pokusu uvedení do praxe, protože „tady se to tak nikdy nedělalo“ nebo lépe „tohle tu nikdy fungovat nebude, měli bychom zůstat u starého systému“ a to i za cenu, že to má znamenat ruční psaní dokladů na místo počítačového zpracování… Ano i počítač je v dnešní době pro některé veliký problém… viz. můj kolega z předchozího článku. Kluk cca 22 let a na počítači nevyplní ani excelovskou tabulku a chytrý telefon ovládá spíše jeho… pořídil si ho kvůli sportu a teď je rád, že na něm přijme hovor a pošle SMSku (i když to už jsem trochu zaujatá a možná mu z lehýnka křivdím… tuhle na tom našel výsledky nějaké sportovní soutěže a když se hrál tenis, tak nás všechny informoval o dění na kurtech).
Tak tenhle člověk dnes vlezl do kanceláře zabodnul do mě svůj pohled a povídá: “Můžu vám něco říct?“ … chvíli jsem pokračovala v práci. Když nikdo neodpovídal, doteklo mi, že mluví asi na mě. Zvedla jsem oči od práce a když se náš pohled setkal tak jsem pokynula hlavou, jako že poslouchám a on spustil: „Když už musíte kouřit v malém skladu, tak ty vajgly neházejte do těch krabic. Teď jsem to tam vyklízel a jedna krabice byla plná bílejch vajdlů. Nějaký se mi vysypali, když jsem krabici vyhazoval a uklízet je nebudu!“ Jo jo, kolegyně mě varovala, ať vzadu nekouřím. Taky jsme si tam od jejího varování nezapálila… Jak na mě slova padala, tak jsem se na chvilku zastyděla… je pravda, že jsem tam párkrát kouřila, ale nikdy jsem tam neházela nedopalky do krabic. Chodila jsem s tím k popelnici. Pak jsem si vzpomněla, že ještě pár týdnů po mém nástupu, byla daná krabice u posuvných dveří u velkého skladu a tam jsem nějakou dobu típnuté nedopalky házela v domnění, že se prázdná krabice vyhodí. Ale i tak jich nemohlo být více, než pár kousků… Určitě ne plná krabice. Jak se dělo, tak jsem se obhájila. Dodala jsem, že se mohlo stát, že krabici ze předu dozadu někdo přenesl. Oba muži, kteří obyčejně krabice v našem skladu přesouvají odpřísáhli, že takovou krabici nikdy neodnášeli, protože taková nikdy neexistovala… Takže jsem magor… a to ještě větší, než jsem si o sobě kdy myslila. Házela jsem nedopalky do neexistující bedny.
Poprosila jsem tedy „hubujícího“ kolegu, aby mě zavedl tam, kde máme papírový odpad, že takové věci ještě opravdu nevím. Řekl, že už tam dnes byl a znovu tam nepůjde. Po chvíli blbých pohledů jsem se zvedla a jala jsem se uklidit bílé nedopalky válející se někde u odpadu na zemi… Byly 3 … slovy tři … nedopalky, ano a byly bílé. Když jsem je ovšem sebrala a viděla jsem na ně lépe, zjistila jsem, že jsou to nedopalky jiné značky cigaret, než kterou obvykle kouřím. Ano občas kouřím i ten druh co jsem sebrala ze země, ale to je tak vyjímečné… možná jsem jednou tuto krabičku v práci měla, ale za přes den v kanclu nevykouřím více než tři cigarety – to by byla sakra náhoda, aby se tam vysypaly zrovna ty tři nedopalky z jednoho dne… navíc někde měla být plná krabice takových špačků. Krabici jsem se snažila v odpadu dohledat, ale nezdařilo se.
Vrátila jsem se tedy s důkazním materiálem do kanclu a vítězoslavně jsem odhalila jinou značku cigaret… Neočistilo mě to. Jen mi bylo řečeno, že ty kouřím taky a nazdar, prý u mě tato značka byla viděna… Zvláštní, čeho všeho si lidé všímají. Kdy se tam špačky vzaly netuším, ale nevěřím, že to byla moje sbírka. Když jsem odhazovala ony nedopalky do popelnice, rozhodla jsem se, že v areálu firmy už kouřit nebudu, když si budu chtít zapálit, tak půjdu až za plot!!!
Doufala jsem, že tím celá věc byla ukončena! Chyba… On to ten můj skvělý kolega řekl i našemu vedení… Jak to dopadne netuším. Ale asi se začnu řídit tou radou, kterou mi dala ona osoba zmíněná hned na začátku článku… A co mi říkal? Vlastně jen zopakoval to co mi vždy říkali rodiče… takže mě asi nevychovali špatně, jen jsem si zapomněla některé věci vzít k srdci :/
„Holka, pamatuj si, že:
- nikdy nikoho z práce nesmíš nechat nakouknout za oponu svého soukromého života
- nedělej nikomu vola
- buď spravedlivá a neházej chlebem po těch, kteří na Tebe jdou s kudlou
- a hlavně, krej si záda!“
Tak jo… beru telefon a jdu si za bránu zakouřit a pokecat chvíli s kámoškou… Přeji všem hezký den!
