Článek napsaný formou zápisu do deníčku... Muži si mě nikdy nevšímali. Mluvili o sexy mozku, ale jak jsem časem zjistitla, tak ten nestačí, vlastně dodnes nevím co stačí a co ne, ale měla jsem potřebu psát a níže jsou výsledky.
zdroj Idnes, Ilustrační foto
Milý deníčku!
Nikdy jsem si Tě nepsala, ale dnes si to neodpustím… Ty víš… tedy nevíš, že mi je dalece přes dvacet, ale do třicítky mi také ještě kousek schází. Nikdy jsem nebyla květinkou a jen málo kdy na mě bylo pro chlapce, kluky, mládence, muže a chlapy, něco zajímavého či přitažlivého. Občas jsem slýchala něco o sexy mozku, protože prý je fajn mít si s kým popovídat, ale tím to většinou i končilo. Už si se určitě dostal k jednomu z mých článků na idnes.cz, kde píši o romantických komediích. A určitě sis už přečetl i něco málo z jiného článku, kde se vyjadřuji k týrání žen z mého subjektivního pohledu. Zase tolik jsem toho ještě na idnes.cz nenapsala, a tak pokud jsi to ještě nečetl, udělej to! Dnes se Ti chci svěřit s něčím úplně jiným, než jaké jsou mé zkušennosti s týráním či se svým zakaboněným pohledem na romantiku.
Začnu tím, že jsem unavená, přepracovaná a vůbec nic nestíhám, tak jak bych chtěla. I přes to si čas od času udělám volno na nějakou tu výstavu, divadlo, kino, procházku či kafíčko a pokec s přáteli. Což je ještě v celku běžné, ale jak jsem tak utahaná a zničená, tak jsem zjistila, že čím hůř se cítím, tím asi lépe vypadám. Tato teorie mě napadla v průběhu léčení zápalu plic, kdy jsem brala antibiotika a byla jsem opravdu úplně mimo jak myšlenkově, tak fyzicky. Lidé mi tenkrát říkali, jak mi to strašně sluší a jak je fajn, že konečně vypadám k světu. O této svojí teorii jsem se zmínila jedné své známé, která mě má nyní pod drobnohledem a podle toho, jak vypadám hodnotí, jak se cítím. Je to taková její hra… Vždycky se trefí! Potvora! Představ si, že se rozhodneš takhle v pátek večer vyrazit mezi lidi. Z práce utíkáš domů, jak zběsilý. S jazykem na klopě saka vyběhneš schody domů. Vysprchuješ se, oblékneš se, vyfoukáš si vlasy, nalíčíš se a s pocitem spokojenosti vyrážíš do víru maloměsta. Jaké překvapení však nastane, když si dojdeš do baru za kamarádkou pro cigarety a ona Ti řekne: „Dnes se cítíš dobře, že jo?!“. Trochu jsem se zakabonila, tak jako ze srandy a zeptala jsem se, jak to poznala. Hned v následujících vteřinách jsem si hubovala, že jsem se raději nekousla do jazyka! Odpověď byla totiž velice zkličující: „Vypadáš strašně!“ Přemýšlela jsem, že to zabalím a půjdu domů, ale nakonec jsem se nenechala odradit a přes to jsem vyrazila.
Dobře jsem se pobavila, ale tolik lidí se mě zeptalo na to, zda nejsem nemocná, že jsem uvažovala nad jejich normalitou a posléze i nad svojí. Nikdy jsem nepochopila, jak to funguje, ale funguje to! Prostě čím hůř na tom jsem, tím lépe vypadám a naopak.
Ovšem o tom jsem Ti vlastně vyprávět vůbec nechtěla. Chtěla jsem Ti vyprávět o tom, jak si čas od času vyrazím na nějakou tu výstavu, do muzea, kina, divadla a vůbec. A právě na těchto „výletech“ se mi stávají zvláštní věci, které moc nechápu, protože jak jsem se Ti již zmínila, nikdy jsem nebyla žádnou květinkou. A už se mi to stává nejen na „výletech“, ale i v práci, kde jsem hodně v kontaktu s cizími lidmi.
Během několika málo týdnů jsem dostala nepřeberné množství nabídek na kafíčko, oběd, snídani, čaj, večeři, divadlo, kino, výlet do přírody, výlet do jižní Evropy, výlet do exotických zemí, návštěvu různých muzeí, procházku, vyjížďku na motorce, vyjížďku na koních, aquapak a dokonce i let rogalem, či balónem. Vždy to bylo formou lístečku, kde bylo napsáno: „Děkuji za vzrušující společnost a Váš krásný úsměv. Prosím ozvěte se mi!“, „ Váš krásný smích je nakažlivý. Děkuji za pobavení, hned mám hezčí den.“, „Kdyby Vás nebylo, už bych žádnou další výstavu tohoto umění nenavštívil, děkuji, že jste mi byla průvodcem. Rád bych Vás pozval na kafe.“, „Co děláte zítra po práci?“. Takových lístečků bylo mnoho a mnoho a všechny byli doplněny o telefonní čísla. Mám je všechny doma v šuplíku. Na žádný z nich jsem se neozvala. Občas si říkám, zda to není škoda, zda by mezi nimi nemohl být nějaký ten ON.
Závěr tohoto zápisu tedy je, že i přes to, že nejsem žádná květinka, tak už asi ani nejsem úplně marná pro opačné pohlaví. Už na mě nevidí jen ten sexy mozek. Hurá! Hurá! Hurá!
I když, možná bych se také nad sebou měla zamyslet a možná by nebylo od věci navštívit nějakého lékaře... Žádné příznaky chorob sice nemám, ale co když opravdu funguje to že čím hůř mi je tím lépe vypadám?
