Socialisté bojují proti nezaměstnanosti

V první řadě je potřeba se podívat, jaké jsou voličské skupiny socialistů, ne se 100% zastoupením, jelikož i tam se najdou ztracené ovce, ale s převážným zastoupením. V první řadě to jsou lidé závislí na státním rozpočtu od úředníků přes policajty až po soudce, v druhé řadě početná skupina důchodců, která je v podstatě taky závislá na státním rozpočtu, jelikož postarat se o sebe bez něj jim nebylo umožněno. Potom zaměstnanci, které se podařilo úspěšně rozeštvat se živnostníky ačkoliv jsou státní zvůlí sdíráni do krve. A nakonec ti zmínění nezaměstnaní štědře podporovaní ve své nečinnosti. 

Logikou věci je nesnižovat si voličskou základnu, krom zaměstnanců to je zcela jisté, ti nám neutečou, nemají kam. Všichni zaměstnanci v produktivní sféře nejsou úplně blbí, někteří by mohli začít přemýšlet a při tom by zjistili příčiny nedocenění své práce. 48% povinných odvodů a ze zbytku daň z příjmu. To znamená, že náklady zaměstnavatele na pracovníka jsou víc než dvojnásobné než jeho čistá mzda. Pominu různé daňové úlevy.  Teď uvedu trochu nepřesná čísla, jelikož přesná nikdo nezná. Objem státního rozpočtu je asi 46% celkového produktu hospodářské sféry. Pro porovnání v Chile to je 8%. K čemu potřebuje státní byrokracie tolik peněz? Odpověď je jednoduchá aby měla moc, a prostředky uplácet svou voličskou základnu. Důchody „zadarmo“, zdravotnictví „zadarmo“, důstojné platy ve státní sféře, štědré podpory „znevýhodněným“. Předražené investice mnohdy do zbytečností, rozšiřování represivního aparátu. Jen díky lenosti socialistických voličů nemáme dnes ústavní většinu KSČSSD. I přesto se ročně zadlužujeme o cca 2,7% a celkové zadlužení činí již skoro 50% HDP.  Je možné to vůbec někdy splatit?

Na druhé straně jsou nepřátelé lidu, parazitičtí živnostníci a majitelé firem, kteří se proti státní byrokracii a enormnímu zdanění bouří, přičemž to jsou ti, kteří tento státní cirkus drží ještě jakž takž nad vodou. Síly však docházejí a hrozí kolaps.

Cesty ven jsou jen dvě, jedna pozitivní a druhá negativní. Na tu první již nezbývá mnoho času, jelikož den ode dne se situace zhoršuje. Přesto jí začnu:

Jako první zmenšit státní byrokracii alespoň o 50% a to v začátku. Povinné odvody učinit dobrovolnými, nechť se občan sám rozhodne zda se zapojí do státního systému nebo si své záležitosti bude řešit sám. To se týká jak sociálky tak i zdravotky. Zaměstnavatelé by byli méně zatíženi, zaměstnanci by dostali víc peněz, cena práce by víc kopírovala produktivitu a v konečném důsledku je předpoklad zaměstnání více lidí. Sociální a zdravotní pojišťovny by se předháněly ve výhodných nabídkách s cílem získat co nejvíc klientů. To by v důsledku vedlo ke zlevnění jejich služeb a lepšímu pohlídání nákladů. Cca 70 mld. ze spotřební daně za tabák a lihoviny by se mělo deponovat do zdravotního systému na nejnutnější ošetření nepojištěných. Důchodový systém by musil nabíhat postupně, jelikož je třeba říct občanům do čeho jdou pokud jsou mladí, ne až těsně před důchodem. Upřednostnit osobní zodpovědnost za sebe, své děti i své rodiče.  Umožnit tzv. nádenickou práci bez smluv a bez daní s platbou přímo na ruku. Mnohým by tato forma velmi vyhovovala, zejména jedné, zatím, minoritě. Umožnit lidem, kteří něco umí doma vyrobit v malém množství, třeba koláče, klobásy, uzené maso, cukroví apod. to prodat na trhu bez byrokracie a bez daní. Odmítnout jakékoliv dotace, které křiví rovnou soutěž a zvýhodňují spřátelené firmy. Sociální dávky redukovat pouze na invalidy neschopné se samostatně uživit. Tolik v kostce ta pozitivní a zároveň utopická.

Teď ta negativní:

Pokračovat v nastoleném trendu, zvyšovat administrativní zátěž a rozšiřovat byrokratické struktury, umocňovat moc odborů a jitřit nenávist mezi produktivními obyvateli. Pokračovat v „sociálním státě“ podporou zdánlivě znevýhodněných, centralizovat veškeré rozhodování občanů na rozhodnutí státu. Totalitně mít pod kontrolou vzdělávání malých a mladých lidí v duchu reálného socialismu. Ničit produktivní podnikatele enormním zdaněním a zároveň dávat daňové úlevy zahraničním firmám, které nakonec zaměstnají zahraniční dělníky. Trvale zvyšovat podíl státního rozpočtu k HDP a trvale zvyšovat státní zadlužení. Najímat stále víc policajtů k buzerování občanů a ochraně delikventů. Jednou ty zdroje dojdou, pak přikročit k všeobecnému zestátnění, pracovní povinnosti, přídělovému systému, uličním výborům, špiclování občanů a zrušení základních lidských práv a svobod. Tam se již začalo. To ostatní většina z nás zná, absolutní devastace všeho, zprávy již máme jednostranné, poplatné svazu, ve kterém žijeme. Nastoupit cestu k budování spravedlivé společnosti – komunismu. Jak dlouho vydrží než se navzájem povraždíme je ve hvězdách. Tolik v kostce ta negativní a zároveň realistická.