11. září 2001 byl obyčejný den

Před sedmnácti léty nikdo netušil, co se stane. Vůbec nic si z toho dne nepamatuji, nevím co se dělo v práci, ale vím jedno, při cestě domů z práce jsem v autorádiu slyšel napřed nevinnou zprávu: „ Do světového obchodního centra

 v New Yorku narazilo malé letadlo“

Pak se odehrály události, o kterých víme všichni. Malé letadlo se změnilo na velké letadlo, technická, či navigátorská chyba se změnila v úmyslný čin skupiny muslimských teroristů. Pád „dvojčat“ bylo velkolepě hrůzné divadlo. Předcházely tomu dvě události, Irák napadl Kuvajt a obsadil jej. Pokud by NATO splňovalo svou doktrínu obranného paktu a Kuvajt by byl členem NATO, pak by byl odvetný útok oprávněný. Kuvajt v NATO nebyl, přesto se vojenské jednotky NATO aktivně zasloužily o osvobození Kuvajtu. Operace Pouštní bouře (17. ledna 1991 – 28. února 1991). Při této skutečnosti jsem byl ještě v klidu, prostě je někdo požádal a oni pomohli, dokonce tam byli i naši.

Zbabělý útok uloupenými letadly na USA byl dalším triumfem muslimů a prvním varováním, co nás bude čekat. 2996 mrtvých spoluobčanů nenechá žádný stát klidným. George Bush podlehl tíze okamžiku a vyhlásil islámským teroristům válku. Horší bylo, že následoval útok na Irák a hon na Saddáma Husaina, kterého dopadli a eliminovali 30.12.2006 a od té doby se všechno zvrhlo. To si NATO a hlavně USA mohly odepřít, nastartovali tím obrovskou nenávist v muslimském světě proti sobě.

Krok sem, krok tam, situace eskalovala. Vojáci NATO a socialisté ze severoatlantického prostoru se začali míchat do celého muslimského světa, který si žil svým tradičním životem a snažili se jim vnutit naše pojetí demokracie. Podporovali militantní kmeny proti oficiálním vládám, které tam držely pořádek pevnou rukou, až se jim podařilo ty vlády svrhnout, ale místo demokracie nastal totální chaos. Nazývalo se to Arabským jarem. Následoval náhlý příval veškerých nekalých, muslimských živlů do Evropy, jelikož jim dáváme všechno zadarmo, nezkoumáme jejich původ ani životní, či zločineckou historii. Jejich psychika pojala, že v Evropě je život zadarmo, nikdo je nesmí jmenovat, nikdo nesmí nazvat jejich činy pravým jménem, nikdo nemá možnost je vyhostit, natož popravit. Téměř 3000 obětí jednorázově je stejné jako 3 oběti tisíckrát. Dokonce nás považují za sobě nerovné a slabé, dokonce špinavé, ke kterým si mohou dovolit vše. V podstatě nás začali okupovat a my jen s otevřenou hubou přihlížíme.

Je to zjednodušené, ale následky těchto činů neseme dodnes a ještě dlouho poneseme. Budeme se mezi sebou dohadovat kdo je sluníčkář, xenofob, realista, vítač, levicový nebo pravicový extrémista. V podstatě jsme všichni na jedné lodi, v demokracii existuje právo většiny a tu většinu určují voliči, takže jsme všichni , většinou, dopustili stav, který je. V západní Evropě to začíná být neúnosné, ale lidé jsou spořádaní jako ovce ve stádě, my se trochu škubeme, ale většina jednou rozhodne. Všichni vojáci, kteří padli ve válce s Tureckem, za „Rakouska“, se musí obracet v hrobě.

Původně byla chyba na naší straně, myslili jsme si, že jsme intelektuálně nadřazení a můžeme si dělat, co chceme, do všeho vrtat a ničit zažité pořádky v cizích zemích. Teď se nám to vrací, oni chtějí ničit zažité pořádky v našich zemích a my nemáme obranu ve formě atentátů, genocidy, či terorismu, což je jediné, čemu oni rozumí. Zůstal nám jen strach z budoucnosti našich dětí nebo vnuků a smutné zamyšlení před smrtí, že jsme pro sebe, své potomky a pro celou západní společnost neudělali vůbec nic dobrého.  

Vzpomeňme nevinných obětí muslimského terorismu a věnujme jim minutu ticha. Zároveň se zamysleme a rekapitulujme, co vše jsme udělali špatně a v budoucnu bychom měli udělat lépe.

Příznivec a volič Svobodných – Jaromír Hlubek