Socialismus

Jde o společenský a ekonomický systém vymezující se základními principy jako společenské vlastnictví výrobních prostředků, kolektivismus, intervencionismus a plánované hospodářství. Existují různé směry socialismu od

idealistického socialismu (komunismus) až po národní socialismus (nacismus), principy mají, však, všechny stejné.

Položme si otázku, žijeme v socialismu? Odpověď zní, zatím ještě úplně ne, ale neochvějně k němu směřujeme. V podstatě jsme jej nikdy úplně neopustili, jen částečně do poloviny 90. let, ale dál jsme se nedostali, jelikož socialismus začínal nabírat vrchu i v západní Evropě a našim, i pravicovým, politikům se nechtělo jít proti proudu. Až do dneška nám zůstaly zachovány komunistické relikty ve formě povinných ovodů. Proto jsou naše současné parlamentní strany všechny levicové, ať si o sobě říkají a mají v názvu cokoliv.

Trošku si rozeberme základní atributy socialismu a pokud budou všechny naplněny, tak ten socialismus máme jisto jistě. Vezmu to odzadu.

• Plánované hospodářství, ač to někomu tak nepřipadá, tak jeho principy stále u nás máme, hlavně existuje ještě značné množství státních podniků nebo podniků s majoritní státní účastí, kde byrokratická státní správa rozhoduje jak a co se bude produkovat bez ohledu na uplatněnní těchto produktů na reálném trhu. Ztráty z těchto podniků jsou sanovány ze státního rozpočtu, tedy z peněz všech i těch, kteří jejich produkty nepotřebují a dobrovolně by za ně své peníze nedali. Většina těchto firem existuje jen za cenu dotací a tady se nám to začíná prolínat s kolektivismem a intervencionismem. Socialistická vláda intervenuje za kolektivní peníze. V byznisu s dotacemi jedou i velké soukromé korporace, které si tímto způsobem vylepšují svou obchodní bilanci na úkor všech, kterým bylo vnuceno, státním zásahem, jejich produkty kupovat. Plánování se projevuje i v soukromých firmách, které nemají se „státním kapitálem“ nic společného. Provádí se skrytě formou byrokratických nařízení, několikrát duplovaných státních kontrol a přímými zásahy do jejich podnikání. Příkladů najdeme mnoho, malý soukromý výrobce uzenin nemůže na trhu prodávat, jelikož není v jeho silách naplnit všechna byrokratická nařízení a předpisy, majitel sběrny druhotných surovin nesmí vykupovat za hotovost, údajně kvůli krádežím kovů, v podstatě aby se dostal pod státní kontrolu, majitelům hospod je nařizováno, zda se bude v jejich podnicích kouřit nebo ne a je na ně vysíláno stále víc všelijakých kontrol, které by bez státních zásahů naprosto jistě provedl trh.
• Intervencionismus se prolíná naším hospodářstvím úplně ve všem, volný trh de facto neexistuje, něco se zakazuje, něco reguluje, něco podporuje, něco dotuje. Do této oblasti můžeme s jistotou začlenit nechvalně známé intervence ČNB, státní investiční pobídky zahraničním investorům, kteří nakonec po jejich vyčerpání stejně odejdou, princip „evropských dotací“ které jdou naprosto proti proudu potřeb občanů a investují se, společně s našimi prostředky, do nesmyslných projektů. Pokud bych měl vyjmenovat většinu případů intervencionismu, musil bych několik dnů přemýšlet a hledat ve sdělovacích prostředcích, které jsou, ostatně, taky jedním z příkladů. Jednoznačně je jim nařízena doktrína, na jejímž základě mají informovat veřejnost. Soutěž svobodných názorů v médiích veřejné služby neexistuje.
• Kolektivismus spočívá v tom, že spoustu věcí si někteří občané neplatí sami, ale platí jim je ostatní občané, bez ohledu zda zrovna tuto věc by byli ochotni platit. Principem kolektivismu je naprostá ekonomická rovnost občanů bez jakéhokoliv principu zásluhovosti. Stačí se prohlásit znevýhodněným a námi placení aktivisté se již o přísun prostředků postarají.  Mohu začít školstvím, jsem pro dotované základní školství, ale nemělo by být povinné. Někteří lidé nemají zájem o vzdělání a klidně nechají své děti negramotnými, přesto je nutíme do základní školy chodit. Pokud nemají zájem ani ty děti je výsledek srovnatelný jako by do školy nechodily, jen to plodí další potřebu úředníků, kteří je do toho nutí. O středních a vysokých školách nemá cenu ani mluvit, tam nikdo nikoho nenutí je absolvovat a pokud mají lidé zájem, ať si je zaplatí. Půjčka na studium by byla tou nejsmysluplnější ze všech půjček, nedá se na ní prodělat. Dalším aspektem kolektivismu je, že všichni máme mizerné důchody a mizerné zdravotnictví, ale máme je všichni. Povinně si tyto instituce platíme a ne málo, přesto z toho máme minimum, jelikož značnou část prostředků pozře ohromná administrativa a další značnou část až zarážející nehospodárnost, tedy hlavně ve zdravotnictví. Kdo někdy absolvoval přípravu na radioterapii, ví o čem mluvím a to neznám úplné podrobnosti, jelikož to mám jen z doslechu. Stejně jako u intervencionismu i kolektivismus je v naší společnosti všudepřítomný. Individualismus je potlačován všemi možnými prostředky. Dokonce i vědci pracují pod hlavičkou státních výzkumných ústavů, co převratného vyzkoumali, nevím. Pokud se podíváte do minulosti vždy byli úspěšní vědci, kteří bádali na vlastní náklady a ze svých vynálezů měli následně i finanční prospěch, proto to dělali. Ti dobří uspěli, ostatní upadli v zapomnění. Toto se, ale událo ve svobodné společnosti.
• Společenské vlastnictví výrobních prostředků. Zatím u nás existuje jen částečně, viz výše, ale jsou tendence tento stav změnit. Signálem jsou nevybíravé výpady na adresu živnostníků a malých podnikatelů a pokusy o jejich ekonomickou a byrokratickou likvidaci. Odvahu vyhlásit rovnou znárodnění zatím ještě socialisté a komunisté, napříč stranami, nemají, ale jasné tendence tady jsou. Opět je podnikatelská vrstva vydávána za třídního nepřítele a je podněcována nenávist zaměstnanců vůči podnikatelům a živnostníkům. Nádherný byl graf v dnešních Událostech na ČT. Malí podnikatelé a živnostníci mají relativní svobodu, jsou nazávislí na státu a tudíž neovlivnitelní ve svých volebních preferencích. Zatím je v Parlamentu jedna korporálně socialistická strana, která všeobecnému znárodnění brání. Nemusí tomu tak být vždy a pak se budou divit i oligarchové. Až se toto stane budeme mít rovnou komunismus.

Socialismus ve všech svých odnožích nikdy neprokázal svou životaschopnost, příkladů je v dějinách nepřeberně. Sovětský komunismus zkrachoval na naprostém nezájmu obyvatel a naprosté ekonomické neschopnosti centrální moci, Německý nacismus zničil svou zem i obyvatelstvo, přesto se stále dokola konají pokusy opět jej zavést jako v současné EU neomarxismus se svými ismy jako multikulti, korektnost, gender a ostatní, vždyť to všichni znáte. Našim komunistům nikdo nechtěl půjčit, proto jsme měli relativné malé dluhy, ale ani nikdo nechtěl od nás kupovat, jelikož jsme neměli co nabídnout, nedostatek téměř všeho byl přítomen všude. Lidé viděli v televizi a ve filmech jak kapitalistický západ (tehdy ještě) je přeplněn zbožím a proto vyšli do ulic, nikoliv pro svou ideu. My jsme vlastně ten socialismus chtěli zachovat, ale mít to zboží a pocit, že jsme prosperující společnost. Prosperující už není ani západ, všechny státy jsou tak zadluženy, že se to nedá splatit, následovat budou řecké scénáře odkládající nevyhnutelné, budou se tisknout peníze, ale toho řeckého scénáře se dočkáme nakonec všichni. Socialismus opět zklame. Prosperitu je, totiž, možno získat pouze v prostředí svobody jednotlivce, jeho vlastní zodpovědnosti za svůj život, svobodné hospodářské soutěže a volného trhu bez státních zásahů.

Příznivec a volič Svobodných – Jaromír Hlubek