Nostalgie za dobou, kdy jsem ještě nepsal blogy

První jsem napsal 24.6.2011 na web D-fens a byl věnován postupné represi a regulaci soukromého podnikání, ubírání svobod občanů a upozornění na hrozbu vzniku policejního státu. Od té doby jich mám na kontě 214.

Ne, že by nebylo předtím o čem psát.

Pamatuji se na jeden den, kdy jsem seděl v čekárně na transfúzní stanici a najednou se v televizi objevila reportáž CNN z operace „Pouštní bouře“. Tenkrát jsem Američanům fandil a obdivoval jejich vynikající, moderní vojenskou techniku a vojenskou strategii. S odstupem času a s přihlédnutím k současným událostem si kladu otázku, zda to nebylo neoprávněné vměšování do vnitřních záležitostí cizích států. Kuvait by dnes asi již neexistoval, Irák by byl o něco větší a z povrchu světa by zmizel jeden Emír. Nic podstatného pro nás. Přesto ve mne hlodá myšlenka, že tato operace byla roznětkou pro další události.

11.9.2001 jedu domů z práce, mám puštěné rádio a najednou slyším mimořádnou zprávu: „Do objektu Světového obchodního centra v New Yorku narazilo malé, sportovní letadlo“. To byla prvotní informace, co se stalo ve skutečnosti všichni víme. George Busch jn. to pochopil jako obrovské barbarství, ostatně jako všichni lidé na zemi, tedy skoro všichni. Byla to jasná zpráva, nevrtejte do nás a my nebudeme vrtat do vás, to si alespoň myslím, ale bylo to špatně pochopeno. Prsty v tom neměl „diktátor“, ale Islám jako takový. George Busch se vrhl, s krvavýma očima, na diktátora, jelikož terorismus, lidská práva apod. a tím byl nastartován kolotoč smrti. V Iráku to bylo vítězství nevítězství ve stylu chytré horákyně, jen radikalizace některých islámských skupin vzrostla po odstranění tamního diktátora.

Rovněž události v Srbském Kosovu by stály za pozornost. Muslimské obyvatelstvo tamní srbské autonomní oblasti, povzbuzeno úspěchy svých bratrů ve víře na Blízkém východě, začalo útočit na srbské obyvatele. Srbové, vytrénovaní v jugoslávské, občanské válce, si to nenechali líbit a vítězili. Nevím odkud vzešel podnět, ale termín „humanitární bombardování“ se stal nesmrtelným a zase v tom měly prsty USA, tentokrát již ruku v ruce se svými evropskými spojenci, dokonce je to nejpamnětněším výrokem našeho bývalého presidenta jehož jméno se nesmí zdarma vyslovit. Kdo jim nakukal, na kterou stranu se mají postavit a vůbec jakkoliv zasahovat?  Pomalu se to začalo týkat i nás. To jsme měli poznat po pár letech.

Byly i další drobnosti, v kontextu současných problémů, malicherné. Nadšený vstup do EU s vidinou nejsvětlejších zítřků, za pozornost stojí, že na vlajce EU nemáme svou vlastní hvězdu, stejně jako všichni ostatní, „noví“ členové. Pod vládou EU se občanské svobody nabyté po 89. Začaly pomalinku, kousek po kousku, rozplývat. Začali nás učit co to je „demokracie“, co je multikulturalismus, co je politická korektnost, co jsou gender kvóty, co je boj proti globálnímu oteplování, co je boj proti jádru, co je boj za práva menšin, těch práv je nakonec tolik, že nestačíme valit oči, jelikož menšina jsou všichni, kteří nejsou většina. Množina všelijakých menšin nakonec přerostla početně většinu a začala si diktovat. Kvótami pro zemědělce, cukrovarníky, vinaře a jiná průmyslová odvětví, která by mohla být nebezpečnou konkurencí, byla mnohá z těchto odvětví zlikvidována. Investiční pobídky byly poskytovány výhradně zahraničním investorům místo domácím. Důsledky jsou zřejmé, zahraniční investor příjde, využije pobídek a odejde. Co se upeklo v Bruselu musilo být implementováno do našeho právního systému. Daně, zákazy, příkazy, regulace, dotace.

Takže bylo o čem psát, ale do roku 2011 jsem byl, sic občas zklamaný z konání našich vlád a na mnohé regulace nasraný, ještě v klidu. Jenom jsem četl co píší ostatní. Pak jsem psát začal, ale musím sebekriticky přiznat, že moje snažení nevedlo absolutně k žádné pozitivní změně, naprosto jsem zklamal, naopak, stále a soustavně probíhalo a probíhá zhoršování všeho, co by svobodomyslný liberál přijal jako svobodnou společnost. Nikdy neříkej nikdy, proto neříkám, že již nikdy zde nebudu nic publikovat, ale jsem znechucen i novou formou organizace blogů, která neumožňuje 24 hodinový přehled o článcích, jejich čtenosti a karmě. Takže čtenost mi výrazně klesla zapadnutím článků do nicoty a považuji psaní na tento web za mrhání intelektuálním potenciálem. Nezbývá mi, než se modlit aby evropským „elitám“ konečně Bůh ráčil moudrost a rozum navrátit.

Přeji všem autorům i čtenářům, pokud to vůbec je možné, šťastnou budoucnost.

Příznivec a volič Svobodných – Jaromír Hlubek