Západní země získaly svou prosperitu po druhé válce důslednou aplikací kapitalistického společenského systému. Ta vedla k celkovému vzestupu jejich hospodářství, byla příznivá inovacím a invenci soukromých podnikatelů. To bylo hlavním motorem vysoké životní úrovně tamního obyvatelstva.
Těm kteří pracovali se dařilo dobře, ať již podnikatelům nebo zaměstnancům. Přesto i tam existovaly vrstvy, které se až tak dobře neměly, leniví, neschopní nebo nakažení komunistickou ideologií. Nebylo jich mnoho, proto neměli zásadní vliv v tamních demokratických volbách a společnost se vyvíjela kontinuálně. Jejich násilné protesty proti kapitalismu v 68. byly potlačeny a zdánlivě se nic nestalo.
Pak nastala plíživá změna, postupně, po jednotlivcích, infiltrovali tito lidé tamní politické strany a dostávali se do tamních parlamentů kde začali prosazovat socialistické myšlenky s cílem dosažení sociálního státu. Většina občanů tomu vůbec nevěnovala pozornost, dál pracovali jak byli zvyklí a žili své spokojené životy. Sem tam nějaký ústupek odborům, sem tam nějaký sociální zákon, sem tam nevelké zvýšení daňové zátěže, sem tam drobné ukrojení svobody. To vše v líbivém hávu empatie bohatých s chudými, bezpečnosti, ochrany planety. Nic alarmujícího.
Postupně se začali mít lépe i ti, kteří se o to svou prací vůbec nezasloužili a začalo jich přibývat, jednak řízenou i neřízenou imigrací z „chudých“ zemí, jednak růstem populace těchto společenských skupin. Nemocní socialismem postupně nabyli v politických stranách vrchu, změnili jejich programy a mající za sebou čím dál větší počet voličů, ovládli tamní parlamenty. Pak se odklon od kapitalismu k socialismu výrazně zrychlil. Přibylo regulací, sociálních „práv“, ubylo svobody i prosperity, životní úroveň i pracujících se začala zhoršovat, čímž přibylo dalších voličů socialistů. Rostly daně a zvyšoval se jejich počet, rozmnožily se povinné platby, množily se velkou rychlostí státní úřady zajišťující „spravedlivý“ podíl na blahobytu pro všechny, podmínky pro podnikání se začaly zhoršovat a menší firmy začaly krachovat. Již se nedařilo vybrat tolik, kolik stát potřeboval na přerozdělování, proto vznikaly další úřady, které to měly vyřešit. Konkurenceschopnost přeregulovaných, západoevropských firem rapidně klesala. Počet lidí závislých na státu rostl a tím dál bobtnala socialistická voličská základna. Pozdě přišli pracovití na to, že již nemají sílu tomuto trendu čelit. Dluhy mnohých západních zemí dosáhly obludných rozměrů, jelikož musily financovat sociální politiku, kterou si odhlasovali a učinili z ní zákon.
A v takové době žijeme dnes, je to začarovaný kruh, ze kterého není úniku.
Nové členské země EU po roce 2004 na to měly upozornit. My jsme socialismus zažili a máme s ním ty nejhorší zkušenosti, zařaďte zpátečku, jinak to špatně dopadne a budete uvrženi do stejné mizérie, ve které jsme se 40 let plácali my a nyní toužíme se z ní vymanit. Neučinili jsme to, jelikož jsme byli zaslepeni, ještě tehdy mnohem vyšší, tamní životní úrovní. Mimoto jsme po 89. kapitalismus nechtěli, chtěli jsme jen ten "západní socialismus".
Tak jej máme.
Komunisté zavedli cenzuru a jednostranné informování veřejnosti v médiích ve stylu Göbelsova „100 x opakovaná lež se stává pravdou“ a vůbec se netajili tím, že jsou vedoucí silou ve státě a říkat se bude jen to, co chtějí oni. Bylo to v podstatě transparentní, všichni to věděli. To, co dělal Sovětský svaz a jeho satelity zcela veřejně, dnes Socialistická EU tvrdošíjně tají a zaštíťuje se pluralitou sdělovacích prostředků. My bychom měli odhalit jednostranné, tendenční, politicky podbarvené a oponenty pomlouvající zpravodajství v médiích veřejné služby, jelikož jsme v tomto systému dlouho žili. Naši západní spoluobčané to mají těžší, je to pro ně nové, stále to ještě pokládají za demokratické a normální. Jak dlouho bude trvat než jim to dojde?
Jaromír Hlubek
