Levičáci vedou severoatlantickou civilizaci do záhuby

Ostatně se o to již jednou pokusili, tenkrát ještě neúspěšně, němečtí národní socialisté a ruští komunisté. Naštěstí měli tenkrát protiváhu v demokratických zemích, které v té době prosazovaly pravicovou politiku svobody jednotlivce i společnosti. 

V první polovině 20. století byli levičáci spíš raritou a ovládli právě jen dvě výše zmíněné země, odhlédneme-li od chabých pokusů ve formě jakýchsi republik RAD.  Daň z příjmu v pravicových, kapitalistických zemích se pohybovala kolem 5%, jaký byl ekvivalent dnešní DPH nevím, žádné povinné odvody a platby neexistovaly. Sociální služby zajišťovaly církve. To neznamená, že si lidé nemohli zaobstarat vše co potřebovali, jen k tomu nebyli nuceni a mohli se rozhodnout svobodně. Státní aparát je nešikanoval, jelikož byl malý a v podstatě neměl k tomu důvod. Tenkrát ještě fungoval jako služba občanům, nikoliv jako dnes, naprosto opačně.

Jiná situace je dnes. Krom Izraele a možná Singapuru a Tchajwanu, dnes pravicově vedený, kapitalistický stát neexistuje. Naposled to byly USA s presidentem Reaganem a republikánským Kongresem a Británie s Lady Thatcher a konzervativní Dolní sněmovnou. Tímto výčet pravicových vlád v severoatlantickém prostoru končí.

Přesný popis historie uchvácení moci levičáky by byl dlouhý a nudný, proto jen ve zkratce. V bývalém východním bloku není o čem mluvit, většina z nás tuto historii zná a největší chybou bývalých Ruských satelitů zůstává nevyužití dějinné příležitosti, kdy občané byli ochotní změnit od základu socialistické zřízení v kapitalistické. A změny by to byly obrovské, nejen ve společenském systému, ale hlavně v myšlení. Naproti tomu v západních zemích po válce využili ekonomických výhod kapitalismu k obrovskému rozmachu a extrémnímu nárůstu životní úrovně až mnohým z toho začalo jebat. Těm kteří pracovali se dařilo dobře, ať již podnikatelům nebo zaměstnancům. Přesto i tam existovaly vrstvy, které se až tak dobře neměly, leniví, neschopní nebo nakažení komunistickou ideologií. Nebylo jich mnoho, proto neměli zásadní vliv v tamních demokratických volbách a společnost se vyvíjela kontinuálně. Jejich násilné protesty proti kapitalismu v 68. byly potlačeny a zdánlivě se nic nestalo. Vysoké školy produkovaly z poválečné generace novodobé, marxistické bojovníky za rovnost. Jelikož se sami svými schopnostmi nedokázali prosadit, jejich záměrem se stalo zničit vrstvu úspěšných, kteří se prosadit dokázali. Plíživě se tato skupina, říkejme jí sociální reformátoři (česky-Pražská kavárna), infiltrovala tamní politické strany a dostávala se do tamních parlamentů kde začala prosazovat socialistické myšlenky s cílem dosažení sociálního státu a ekonomického úpadku. Většina občanů tomu vůbec nevěnovala pozornost, dál pracovali jak byli zvyklí a žili své spokojené životy. Sem tam nějaký ústupek odborům, sem tam nějaký sociální zákon, sem tam nevelké zvýšení daňové zátěže, sem tam drobné ukrojení svobody. To vše v líbivém hávu empatie bohatých s chudými, bezpečnosti a sociální rovnosti. Nelze opomenout ani záměrnou imigraci z nekompatibilních zemí, která měla nahradit pracovníky na místech kde přece nebude vysokoškolsky vzdělaný marxista pracovat. Z USA přišly první, zpočátku úsměvné, zprávy o soudních sporech žen, které žalovaly muže za přidržení dveří a dání přednosti nebo uvolnění místa k sezení v metru. Říkali jsme si, Američané se mají tak dobře, že nevědí co roupama dělat a tak se baví. Nechápali jsme, že se jedná o první příznaky nástupu novodobé levice na trůn. Najednou nebylo možno zveřejnit statisticky podložená data, že černoši jsou v mediánu hloupější a lenivější než běloši. Bodejť by ne, naši předkové musili v poslední době ledové bojovat o holé přežití, černoši v Africe tento problém neměli, to se v genech projevit musilo. Sociální inženýři to vyřešili pozitivní diskriminací. Někdy v sedmdesátých letech jsem měl možnost pracovat s tenkrát již důchodcem, který byl za synem uprchnuvším do Ameriky. Říkal, „to co jsou u nás cigáni, to jsou v Americe černoši, jen jich je desetkrát tolik“. Tolik odbočka. A byla na světě politická korektnost. Věci se začaly jmenovat jinak, černoch je afroameričan, bukva je alternativně zaměřený, flákač je sociálně vyloučený, výtržník je nepřizpůsobivý, zloděj je sběrač, blbec je sociálně znevýhodněný a všem je nutno pomáhat  prostřednictvím stovek neziskovek placených z našich daní. Na druhou stranu, podnikatel a živnostník je parazit, řidič je silniční pirát, chodec ve tmě bez odrazek je zločinec stejně jako hospodský, kterému vnikne do lokálu podnapilý mladistvý a možná i policejní provokatér. Tendence z Úřadu ombudsmana jsou všeobecně známé, toto jsme tady neměli, snad, ani za komunismu.

Totalita se projevuje nepřeberným množstvím povinností pro občany, nezměrnými  regulacemi kam se člověk podívá, zákazy na každém kroku. Tyto povinnosti jsou vymáhány pod pohrůžkou sankcí. Ať již finančních nebo ztrátou svobody, což je trochu protimluv, jelikož svobodu nemáme ani když ji zdánlivě máme. Policie rezignovala na prvotní podstatu svého ustavení, to jest chránit svobodné občany před zločinci, pokud to oni sami nechtějí udělat vlastní rukou. Boj se zločinem není snadný, snadnější je udělat zločince z téměř každého a tito „zločinci“ se chytají velmi snadno, jelikož sami ani nevědí, že se jimi stali. Džungle zákonů jim to umožňuje a byla vytvořena záměrně.

Pokud by skutečně šlo o bezpečnost a všeobecný zájem občanů, tak by establishment  vydával pouze doporučení, tady doporučujeme takovou a takovou rychlost, doporučujeme uzavřít zdravotní pojištění, doporučujeme spořit si na důchod, doporučujeme uzavřít pojištění v silničním provozu,  doporučujeme nekouřit, doporučujeme nadměrně nechlastat, doporučujeme se nepřežírat, doporučujeme  …….. Takto by měla fungovat svobodná společnost, každý by si sám vybral, která doporučení bude akceptovat a byl by si vědom případných následků a osobní zodpovědnosti za své činy. Nikdo by nebyl „preventivně“ kriminalizován.

Abych se vrátil k promarněné dějinné příležitosti. Povinné státní, zdravotní pojištění (tedy část dnešních daní) mohlo být dávnou minulostí, to lze změnit rychle. Stačí dát lidem volnost a komerční pojišťovny a zaměstnavatelé po této příležitosti okamžitě skočí. Podobně se to dalo udělat i s důchody, jenže ne skokově, ale zvolna, s jasnou perspektivou čeho chceme dosáhnout a s dokonalou informovaností populace. To máme další část dnešních daní. DPH neměla být vůbec zavedena, spotřební daně a jejich výnosy s přísně oddělenými účty musí být využívány jen a pouze na jasně určené účely. Z tabáku a lihovin do zdravotního systému na financování zdravotních potřeb nemajetných a z pohonných hmot do údržby silniční infrastruktury a to zejména tam, kde se těchto hmot nejvíc prodá. Pokud by byla dodržena kritéria dobrovolnosti nebyla by potřeba 90% ministerstev, 90% státních úřadů, 90% kontrolních úřadů a 99% „neziskovek“. Stát nesmí vlastnit žádné výrobní kapacity, zejména v energetice a v dopravě, jelikož stát nesmí plnit funkci podnikatele, který nese za své podnikání plnou zodpovědnost. Úředník ji nikdy nenese a je mu jedno kolik se promrhá, jelikož z „jeho“ to nejde. Mantra „evropských“ dotací a vůbec veškerých dotací, subvencí, či grantů,  je naprosto zvrhlá, nekopíruje zájem společnosti a preferuje okrajové zájmy politicky napojených skupin. Z mého rodiště i bydliště. Magistrát města Ostravy řeší problém umrtvení centra města, ačkoliv tento problém způsobil sám. Obrovská pěší zóna s předraženými parkovišti na okraji, není divu, že tam lidé nechodí, obchodní infrastruktura se hroutí a to má za následek i odliv původních, stálých obyvatel. Zpětnou vazbou to spěje jen k horšímu. Takže chodci a cyklisté se budou s radostí pohybovat městem duchů. Socialismus a ignorance potřeb lidí s velkohubými prohlášeními o prospěšnosti státních regulací, zákazů a příkazů nás vede do pekel. V této souvislosti bych ještě analyzoval složení našeho současného složení Parlamentu. Extrémní levičáci – komunisté, standardní levičáci – socialisté, převlečení levičáci za střed – KDU, Úsvit, ODS, fašizoidní levičáci – TOP 09, ANO.

Henry Ford nepotřeboval žádné subvence a dotace aby se stal nejúspěšnějším podnikatelem 20. století, prostě, tenkrát ještě ve svobodné společnosti, nabídl něco, co lidé chtěli a byli ochotní se vzdát svých původních potřeb přepravy na koních, v bryčkách a v dostavnících. Naprosto dobrovolně.

Proč to nejde dnes? Existuje diametrální rozpor mezi skutečnými potřebami občanů a domnělými, správnými tužbami komunistů a socialistů spojenými se snahou získat pro sebe absolutní moc a nadvládu s cílem obyvatelstvo zotročit. Žel v 70% se to daří, jelikož lidé nechtějí nést za své činy a svůj život zodpovědnost a předávají ji oněm komunistům ve volbách.

Ať se podíváme na konání členů současného, socialistického, severoatlantického prostoru z jakéhokoliv úhlu pohledu, vždy dojdeme k průseru. Kosovo, Irák, Afghánistán, Libye, Ukrajina. Pozitivního nelze nalézt nic. Tyto průsery čekají, v důsledku, i nás obyčejné obyvatele středoevropské kotliny zvané Česko.

Jaromír Hlubek