Filipinska cestomania 2

Tuž zme vykličkovali z te Manily a dostali zme se na severni dalnicu. Plati se tam myto, jakýchsi 100 Pesos za asi 100 kilometrů do města Angeles. Na te dalnici už to je klidnějši, je to taka třipruhovka, provoz je podobny,

tajak na našich dalnicach, enom tam neexistute pravido, že předjižďat se može enom z leva. Tam se može předjižďat odkud chceš. Není divne, že v levym pruhu jede náklaďák ze sedmi napravami, tak asi šedesatku. Všeci ostatní  ho předjedu zprava a nic se neřeši. Dopravnich značek tam je absolutni nedostatek. Chudaci Filipinci, jak se v tym maju orientovat? Druhé, co tě prašti do držky, kromě vedra a vlhkosti, su socialni rozdily. Tam je chudy fakt chudy, spí a žije v parku nebo na cestě a vůbec nepoznaš esi je tak černy od přirody nebo tak špinavy. Esi kdosi  řika, že u nas je chudoba, měl by se l it podivat tam. Na druhu stranu su tam bohati lude, maju nadherne rezidence, jezďu v nejlepších japonskych autach, maju firmy, kere vydělavaju. Inač tam většina ludi jezdi na mororkach, a znich eště další většina na tricyklach.  Oni su schopni na tym tricyklu odvezt všecko, buď sedmičlenu rodinu, pojizny obchod, nebo celu urodu ryže ze svojeho pola. Nepodařilo se mi to vyfotit, bo se jedna o okamžiky a než ten foťak vytahneš, tak je tricykel pryč. Tricykly funguju aji jako taxiky, Řekneš mu kaj chceš jet, dopředku si domluviš cenu a on tě tam zaveze a esi si domluveny aji na zpatečni cestu, tak počka. Ina kategoria su, ani nevímjak se to piše, tak foneticky džipnies . To su také male autobusy postavene  na platformě starych amerických Jeepu z druhé války, kere tam po nich zustaly. Su vybarvene tajak alegoricke vozy v prvomájovym pruvodě. Na boku maju napsane odkuď a kaj jedu, ale nexistuju žadne zastavky. Zastavky su dobrovolne a na přani cestujících. Nejčastějši zastavky su na světelných křižovatkách nebo u přechodu, bo džipnies musí zastavit. Cena je 8 pesos a je uplně jedno jak daleko jedeš. Ja sem v džipnis nikdy nejel, bo sem se neorientoval v tamnim mistopisu a nedoved sem si představit, kaj mě zaveze. Použival sem ty tricykly, kere, su ale podstatně drahši. Na druhu stranu mi to robilo dobře, bo sem věděl, že ti lude ty peníze fakt potřebuju. A když už mluvim o ludech, su velmi přátelští, žaden z nich si tě nedovoli okrast, o jakymsi násilným činu ani nemluvim.  Esi neležiš totálně ožraly v parku a v bezvědomi, nemusiš mět strach, že tě kdosik okrade.Lenut si do parku neni až tak těžke, bo aji v noci tam je 30° C.  Esi to tak zrobiš, tajak jeden Kanaďan, muj kamoš, kereho sem tam poznal, tak ti ukradu mobil, tablet aji peníze. Ale to je každého volba.

Tolik druhý díl. Ještě toho mám v mysli dost. Takže nevím kolik těch dílů nakonec bude.

Jaromír Hlubek