Staré se mi rozpadly a nechci doma chodit polonahý, až tolik peněz na přetápění bytu nemám. Kalhoty na ven doma také nosit nechci, přece jen nejsou tak pohodlné. A kdyby přišel někdo z módní policie a viděl mě doma v teplákách?
Nemůže, vládní nařízení mu to neumožňuje. Cháááá!
Tak jsem se tedy zítra vydal na nákup. Přijdu k prodejně oděvů - prima, je otevřená. Chci jít dovnitř, ale v tom mě zastaví úřednice z hygieny. Ve tváři má velmi, ale opravdu velmi komisní výraz. Bodejť by ne, podupávat na jednom místě venku v té zimě, měl bych ho také.
- Kam jdete?
- Koupit si tepláky.
- To nemůžete.
- Proč?
- Vládní nařízení to zakazuje.
- Ale vždyť obchod je otevřený a já ty tepláky potřebuju!
- A co s tím mám dělat? Tepláky nejsou ve výčtu základních životních potřeb.
- A to mám kvůli vám doma mrznout?
- To je vaše věc.
- Stoupněte si stranou a pusťte mě dovnitř.
- Jestli si ty tepláky koupíte, zaplatíte správní pokutu za porušení vládního nařízení.
- Ale ministr Blatný říkal, že máme používat selský rozum. To jistě platí i pro vás.
- To je mi jedno, co říkal pan ministr, vládní nařízení jasně zakazuje nákup jiných věcí, než základních životních potřeb.
- Jenže staré tepláky se mi rozpadly, takže se aktuálně staly mou základní životní potřebou.
- Tepláky nejsou ve výčtu základních životních potřeb ve vládním nařízení, tedy si je nemůžete koupit.
- A můžu si tedy koupit aspoň provaz?
- Na co?
- Abych se z té státní šikany mohl oběsit.
- To můžete, je to základní životní potřeba.
