Mzdovou nivelizaci považuju za zločin proti lidskosti - a nikdo mi to nevymluví. Až tak zatvrzelý jsem. Ono komunistické "každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb" se totiž v praxi ukázalo jako zcela nefunkční. Schopnosti jednotlivce (navenek vystavené) totiž prudce klesají s tím, jak ztrácí motivaci více pracovat.
V předchozím článku jsem hnul mnoha staromilcům pěkně žlučí. Dostal jsem notně vyhubováno nejen v diskusi pod článkem, ale i v soukromé poště. Někteří dokonce nejsou s to vůbec připustit, že bych mohl popisovat pravdu (je na to diagnóza) a obviňují mě z toho, že jsem si to celé vymyslel. Takže soudruzi, budu vám hýbat žlučí i nadále a přísahám, že jsem popisoval skutečnost, jak jsem jí opravdu zažil. Realita byla dokonce natolik absurdní, že jsem ji nemusel ani přibarvovat, jak to někdy dělávám kvůli čtenářskému efektu.
Soudruhům po čase (dosti dlouhém) konečně došlo, že v dlouhodobém horizontu nelze udržet, natož zvyšovat výkon pracovníků ani slibem zářnějších zítřků, ani represí. Zkrátka, přírodní zákon praví, že jsou-li snadno dostupné zdroje a žádné nebezpečí, jedinec leniví a druh degeneruje. Převedeno na lidi to znamená, jestliže dostanu zaplaceno jen za to, že jsem někde přihlášen, bez ohledu na množství a kvalitu odvedené práce, budou nakonec pracovat jen ti, které to opravdu baví. Degenerace je o to rychlejší, nehrozí-li za nicnedělání ani žádný solidní postih, například vyhazov. Vize dohnání a předehnání Západu degenerovala na vzrůstající zaostávání...
Abychom si rozuměli - v tomto kontextu rozumím nicneděláním nejen opravdovou nečinnost, ale i nějaký ten pracovní výkon, ovšem hluboko pod schopnostmi jedince. Takže místo, aby uběhl stovku za 10 vteřin, v klídku si jí odkráčí za minutu a pro efekt se ještě tváří, jak je z toho udýchaný. Samozřejmě se to týká zejména takových činností, kdy výkon není jednoduše měřitelný počtem vyrobených kusů, tedy především u duševních činností. Proto také komunisti nenáviděli inteligenci (tedy vedle toho, že inteligence byla schopná prohlédnout jejich rudé lži), na druhé straně se bez ní stejně neobešli, protože by neměl kdo vymýšlet nové tanky a podobné hovadiny.
Soudruzi tedy dali hlavy dohromady, poschůzovali (hádejte, za čí peníze) a heslo poněkud modifikovali: "každý podle svých schopností, každému podle jeho zásluh". Jak to vypadalo v praxi? No těm, kteří pracovali pilněji, přiznali osobní ohodnocení. Takže pilnější človíček si mohl vydělat víc, něž jeho líný kolega.
Musím říct, že tehdy se mě kdosi ptal, proč tak makám, když za to mám stejné peníze, jako když budu pracovat pianko. No, bavilo mě to. Byl jsem zkrátka už tehdy beznadějným případem. Dnes si za to blahopřeji...
Avšak, svou roli tu hrála i závist a soudruzi nemohli připustit řevnivost na pracovištích, rozklad pracovního kolektivu a ohrožení soudržnosti brigády socialistické práce. Takže to ohodnocení bylo - no, popravdě řečeno, dost symbolické. Člověk, který pracoval třebas o deset let déle, ale fakticky odváděl poloviční výkon než vy, měl stejně větší mzdu než vy. Bolševická spravedlnost...
Rozdíl v odměně byl tak směšný, že z toho dokonce vznikl vtip (dost možná z reálné situace), který je vyjádřen v nadpisu. To se takhle ptali pracovníka, proč nezvýší svou výkonnost, že má na to, aby dělal za dva. Dostane osobní ohodnocení, tedy ve výsledku více peněz. On na to odpověděl nějak takto: "Když nebudu dělat nic, dostanu svých jistých 13 korun za hodinu. Když se tu budu honit, dostanu na osobním ohodnocení tolik, že mi to dá 14 korun na hodnu. No, a za korunu nepracuju."
Soudruzi, pokud mě zase snad některý z vás bude chtít obvinit z toho, že jsem si to celé vymyslel - pak přísahám, že nikoliv. Takto to opravdu fungovalo.
