„Veselé“ příhody s hygienickou stanicí – nezájem policie

Protože mi podle dřívějšího popisu nebylo umožněno ověřit si řádnost vyšetřování, předal jsem případ státnímu zastupitelství. Byť případ odmítl i tento úřad a postup policie považuje za správný, zjistil jsem díky své neodbytnosti

... následující věci.

Policejní vyšetřovatel mi poslal “uražený” dopis, ve kterém se vyjadřuje ke svému dřívějšímu “poznatku”, že ani jedna z pracovnic (na které jsem podal trestní oznámení), není úřední osobou:
„Ke sporu o postavení úřední osoby vám sděluji, že na žádném z úředních rozhodnutí Hygienické stanice nebude podpis …, protože nejsou úředními osobami, oprávněnými ze hygienickou stanici vydávat rozhodnutí.“
Takže policejní vyšetřovatel nevyšetřuje v souladu se zákony, ale dle své vlastní úvahy. Zajímavý poznatek. Trestní zákoník přitom vymezuje pojem úřední osoby pro účely trestního práva:
§ 127, odst. 1 – Úřední osobou je …
d) člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci,

Pokud si nebyl jistý, mohl se zeptat přímo na příslušeném úřadu a tam by se dozvěděl například toto (pozn.: osoby, na které jsem podal trestní oznámení, jsou na pozici referentů hygienické stanice):
“HSHMP je konstituována jako správní úřad – orgán ochrany veřejného zdraví – na základě ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., […] Pravomoc k plnění úkolů podle zákona č. 258/2000 Sb. mají, a podílejí se tak na výkonu pravomoci správního orgánu ve smyslu § 14 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., podle zařazení z hlediska organizační struktury […] odborný referent a vrchní referent, […]. Výjimkou jsou zaměstnanci odboru ekonomickoprovozních činností, oddělení personalistiky, krizový manažer, zaměstnanci sekretariátu, podatelen a spisovny.”

Co se týče státního zastupitelství, odbyli mě kromě popření existence některých důkazů tímto způsobem:
“Předně je třeba připomenout, že neexistuje ústavně či zákonně garantované subjektivní „právo“ fyzické či právnické osoby (oznamovatele, poškozeného) na vedení trestního řízení či následně trestního stíhání konkrétní osoby (k tomu srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 2064/10).”

Přičemž existuje novější judikatura, která tento pohled na věc celkem podstatným způsobem mění:
Z nálezu Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 3196/12:
14. Ve své dřívější rozhodovací praxi Ústavní soud ustáleně judikoval, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin, neexistuje. Úkolem Ústavního soudu je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Proto Ústavní soud ústavní stížnosti osob, které se takovéhoto stíhání, popřípadě i vyslovení viny a trestu, vůči jiné fyzické či právnické osobě domáhaly, v minulosti odmítal pro neexistenci možnosti porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele [takto například usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1574/07 ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 217/08 ze dne 27. 3. 2008 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
15. Takovouto starší judikaturu je však již nutno považovat za překonanou s ohledem na vývoj rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva. Ten totiž vydal již řadu rozhodnutí, dle kterých mají státy Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen “Úmluva”) povinnost v této Úmluvě či v jejích protokolech zakotvená základní lidská práva a svobody osob ve své jurisdikci chránit, a to v nezbytných případech i prostředky trestního práva.

Tedy postup těchto orgánů si překládám do lidštiny následovně: stěžovateli, neotravuj nás, my to prostě vyšetřovat nechceme. Došlo tak na slova známého právníka, že policie stejně nic nevyšetří, ale také jsem se řídil tímto názorem: pokud chceš úředníky naštvat, trestní oznámení podej (tady pozor na křivé obvinění!).

Předchozí příběh: trestní oznámeníČlánek byl napsán pro web uredniciskodi.eu