Nastal čas odkrýt další falešný mýtus, kterým jsou krmeny malé děti. Pohádka vypráví o zlé královně - no, zlá, co to vlastně znamená? Ta královna byla jasná barbína, byť tehdy ten pojem znám nebyl. A vlastnosti barbín známe - přehnaný důraz na vlastní krásu a intriky proti všem konkurentkám.
Taková barbína, pokud je zahnaná do kouta - což znamená, že jí někdo řekne, že není nejkrásnější v širém okolí - přestane používat mozek a je schopná i vraždit. No, vlastně, je otázkou, zda přestane - zkrátka mozek nepoužívá. Je proto zlá? Microsoft by řekl, že to není chyba, ale vlastnost.
Podle pohádkové verze jí to řeklo kouzelné zrcadlo. Jenže my dospělí si již myslíme o kouzlech a čárech své - přitom je to jasné jako facka. Královna podváděla svého muže (než ten zemřel), měla milence. Milenec musel být tajný, takže královna tvrdila, že se ve svém pokojíčku baví se zrcadlem.
Takový královnin milenec se však dost nudil. Jíst měl co a bydlet také kde, takže v době, kdy se královna věnovala jiným věcem, se milenec poflakoval po hradu. Jak Sněhurka (dcera zemřelého manžela) dorůstala, nutně si jí také všimnul a začal brousit i za ní. Sněhurka byla ještě mladé jelito, tak jí nadbíhání zkušeného barda imponovalo. No a na malér bylo zaděláno.
V jedné postelové chvilce, kdy královna opět prudila svého milence, aby jí zas a znovu opakoval, co se mu na ní líbí, jak moc jí miluje a podobné otravné barbínovské hovadiny, byl milenec už zpruzen monotónními požadavky stárnoucí královny a v návalu zatemnění mysli se prořekl, že má románek i se Sněhurkou. Další vývoj je už zcela jasně očekávatelný. Konkurentky je nutno se zbavit za každou cenu.
Sněhurka nakonec měla kliku, že královně nevyšel plán vraždy, takže nakonec skončila v chalupě se sedmi chlapy. Jestli se snad někdo domnívá, že si ji tam chovali a krmili jen tak, pro její krásné oči - ta opravená verze pohádky má k realitě mnohem blíž. Dál už to nemá smysl vyprávět, protože to stejně špatně dopadlo - další chlap se nechal ošálit barbínovskými triky a Sněhurku si vzal. Trouba...
