Jsou dva typy koblih. Ty s marmeládou a ty, na které se marmelády už nedostalo. Třeba proto, že výrobce koblih (dále mu říkejme koblihář) namísto doplňování marmelády do plnicího strojku řešil problém s utíráním pokecaného stolu.
Původní postup výroby koblih je takový, že marmeláda se do nich dává ještě před smažením. Dnešní velkovýrobní koblihář však marmeládu vstřikuje do již usmažených koblih. Tedy není divu, některá kobliha zůstane tak nějak - no úplně dutá.
Kobliha od velkovýrobního kobliháře velmi brzy získá určitou gumovost a elasticitu. Takže i když s ní koblihář flákne o zem, kobliha se mu poslušně vrátí zpět do ruky a je šťastná, že jí koblihář věnuje svou pozornost. Jeden by si řekl, že něco tak gumového nelze urazit. Urážet lze jen věci křehké. Přesto, světe div se, lze urazit i koblihu.
Například, když do ní kousnete, postříká vás marmeládou. Když na ní přitlačíte, postříká vás také. A když se v dosahu koblihy zmíníte, že je koblihář neschopný, že koblihy vůbec vyrábět neumí a že jeho koblihy jsou dost nechutné, vyroní na vás dvojnásob marmelády.
Vztah koblih ke kobliháři je vůbec dost zvláštní. Čím víc koblihář svou práci kazí, protože se na ní plně nesoustředí a dělá tisíce zbytečných maličkostí okolo, tím víc se koblihy vystavují za vitrínou a tváří se, jak jsou voňavé a hezky usmažené. Samozřejmě za vitrínou nic necítíte a navíc je vitrína tak ušmudlaná, že si víc musíte domýšlet, než můžete vidět. Inu, co můžeme od koblih chtít - vždyť v sobě mají jen marmeládu, někdy ani tu ne.
