Á, pan Hlinka. Slíbil jsem vám tu pohádku o tom, kterak šlechtic prodloužil poddaným den. Tedy vězte, že to bylo tak:

Jeden šlechtic se moc trápil tím, zda mu poddaní odvedou na robotách dost práce. Den je přeci jen vodsud pocud, přijde večír, robotníci se sbalí a jdou domů zahálet. Kdybych tak mohl prodloužit den, říkal si, to by se udělalo práce...i 2x tolik.

Jednou u vína se svěřil svému písaři, rádci i podruhovi v jedné osobě.

Prodloužit den, říkáš, aby čeledíni a děvečky dřeli dvakrát tolik, jo? Moc se mu to nelíbilo, ale že byl čtverák slíbil, že by to šlo, že on to umí, že on umí sestrojit mašinu na prodlužování dne. Vzal bytelnou bednu, do ní propojil všemožná ozubená kola, převody, setrvačníky a tak vůbec to všechno propojil do sebe tak, aby to žádný užitek nemělo, jen se to roztáčelo zbůhdarma navzájem, ale hlavně aby to drhlo a brzdilo tak, že převelikou námahu to požadovalo k roztočení. A nakonec tomu nasadil zvenku kliku.

Mám točit, říkáš? podivoval se šlechtic, a touhle klikou, jo?

Je to tak, pane velkomožný, v okruhu jednoho lánu potom bude přibývat den a to jeden vožduch navíc za každých šestnáct votočení.

A tak ráno druhý den se čeládka podivovala, co to pán dělá. Na cestě vedle pole klikou točil, funěl, potil se a Boha vzýval jak při poslední hodince. Za tři hodiny padl na hubu a vodvezli ho i s tou mašinou zu grunt.

Ráno, celý polámaný, pravil z postele ke svému rádci: dneska nejdu, musíme těm podroubkům dát taky chvíli voddech. Jak musí voni vypadat po té nastavené šichtě, když já jim jen den prodlužoval, klikou točil a jsem zbitý jak pes. A oni u toho museli ještě pracovat.

A od té doby už mašinu nikdy nevytáhl a den zůstal tak, jak má být a tak, jak ho Bůh ustanovil.

Šnicl dobře smažený

dělá děti blažený

šniclnář to dobře ví

dělá šnicle na špejli...

Neplést. Jsou dva rozdílné produkty: babiččiny domácí koblihy a Babišovy koule z hypáče.

Super, mohu se stát členem tohoto institutu?

Zajisté. I vědecká pojednání můžete psát.

Tradice malovýroby holt není totéž co tradice jejich velkovýroby, takže v těch velkovýrobních koblihách není tolik toho, co by tam mělo být - naopak obsahuje více pochybné separátní hmoty než čisté ovocné dřeně - a nejen kulinární vjem tomu odpovídá!

Jo, i ta marmeláda, která se do koblih v takové velkovýrobně dostane, je pochybného původu...

karma.

A já mám přitom koblížky tak ráda. Domácí, od babičky. Ne ty naduté koblihy, které jsou teď vidět a hlavně slyšet.

Jsou překynuté. To pak konečnému výsledku nesvědčí.

Za mého mládí se vyprávěla pohádka "Já koblížek, koblížek na másle smažený, na okénku chlazený, já od babičky a dědečka jsem utekl, zajíčka a vlka jsem vypekl a Tobě, medvěde, také uteču". Až nakonec narazil na lišku a hloupě se nechal sežrat. Od té doby vím, že koblížek je pěkný trouba.

A dnešní mutace koblížků to dává najevo a ani nepotřebuje potkávat lišky.

Jo, jo, taky mi tu pohádku doma čítávali.

Tenhle styl humoru moc nemusím. Podle mě příliš na sílu.

Však to také není pro každého.

Jo, krut ́árna. A eště někdy u některých posílená i jitrem opilcovým. Takřka vražedná kombinace. Zdánlivě až nevinně to začalo. Ale pak, ta gradace! Žádná prča, natož legrace. Toustˇák, nebo kobliha. Lákavé. Velice. Těžko i žlučnířkáři jim odolat. Jen ty následky. Ale to nic. I žlučníček má nárok. Si užít

..ve státech do nich kousnete a nemůžete se odmilovat...tedy do těch koblížečků....

Nemám rád koblihy. Jsou jako ropuchy: když do nich kousnu, hned jim druhým koncem vyhřezne vnitřek.

Vy koušete do ropuch