Milé děti, žili byli - a není tomu ani tak dávno - vedle sebe kráva a vůl. Ne, nebojte se, nežili spolu, oni by si zas neměli až tolik co říct, ale prostě okolnosti tomu daly, že žili blízko sebe. Každý z nich měl svou loučku a napříč loučkami protékal potůček, ze kterého oba pili.
Jenže vůl - jak už se to u volů stává - byl tak trochu prase. Kakal, kdekoliv ho napadlo. Takže kakal i u potůčku. Jak jistě již víte, milé děti, když kakáte někde, kde nemáte (třeba u sousedova stanu na táboře), můžete tím způsobit nějakou ošklivou nepříjemnost. Nejen, že vaše hovínko bude sousedovi pěkně smrdět až do stanu, ale mohl by do něj i šlápnout. Některé z vás by si mohly říct - nemá tam chodit, osel jeden, když vidí, co tam leží - ale co naplat, soused může mít například řídký případ s častým běháním, bude spěchat - no a hned bude mít problémy dva, ani nebude vědět jak.
A tak se s volovými hovínky stalo, že začly po dešti prosakovat do potůčku, ze kterého by ráda pila i kráva. Vůl měl ještě další kamarády (také voly, pochopitelně), které zval k sobě na louku a nemalá část jeho kamarádů se chovala stejně. Kakali také kde je napadlo. Jistě si umíte představit, jak takový potůček za chvíli vypadal.
Krávě se to pochopitelně nelíbilo, tak se pokusila s volem vyjednávat: "Hele, ty vole, běž si kadit někam jinam, ta voda se pak nedá pít." Oba byli tak trochu neotesaní, takže vůl reagoval po svém: "Krávo pitomá, nikdo tě přece nenutí pít z potůčku. Já si na své louce mohu kakat jak chci, ty si klidně běž pít jinam. Nikdo tě nenutí pít z pokakaného potůčku." Děti - neberte si z jejich mluvy příklad, rodiče by vám za to jistě dali pár za uši. No dobře, tak aspoň ti, kteří o vás mají zájem, no...
A tak se vůl s krávou začli přít o to, co kdo může a nemůže a přeli by se dodnes, kdyby jednoho krásného dne nepřijel řezník se svým nákladním autem.
Jaké z toho plyne ponaučení, děti? Když se budete mezi sebou hádat a nedohodnete se tak, abyste byly všechny spokojené, přijede řezník a všechny vás podřízne! Tak!
