Nenapíši nic nového, když uvedu, že eurozóna je s naším hospodářstvím propojena pupeční šňůrou. Propad v eurozóně se zákonitě projeví na našem hospodářství. Dovedl bych si představit takový mechanizmus pomoci eurozóně, který by stabilizoval náš kapitálový trh, který je dlouhodobě v propadu. Mohl by mít ale i pozitivní vliv na české hospodářství, včetně zaměstnanosti.
exkluzivní klub
Devizové rezervy centrálních bank nejsou zcela všechny uloženy ve sklepeních centrálních bank. Většina devizových rezerv vydělává. Vedle zlata jsou uloženy např. také v investicích do akcií a státních dluhopisů. Toto mnozí odpůrci půjčky MMF vůbec netuší, nevědí, že takto centrální banka i v současné době pomáhá zadluženým státům. A to přímo, bez ručení MMF.
Představme si, že by součásti dohody s EU ohledně pomoci eurozóně ve výši 90 mld. Kč bylo vzájemné navýšení devizových rezerv ČNB a ECB např. o 2 mld. €. Tím, že by si ČNB s ECB vzájemně vyměnila Kč s € v platném kurzu. ČNB by těch 2 mld. € užila jako vklad do MMF. ECB by např. 20 mld. Kč užila k nákupu českých dluhopisů, 10 mld. Kč k nákupu českých akcií, zbývající Kč by vložila do fondu, který by nakupoval akcie při nějak definovaném propadu na pražské burze.
Samozřejmě už čtu kritiku v diskuzi, že takto se centrální banky nesmí chovat, že to povede k znehodnocení peněz, nastartování inflace atd.
Zatím se peníze neznehodnocují. Alespoň na kapitálovém trhu ne. Naopak na tomto trhu za stejné peníze je možno koupit někdy mnohonásobek akcií, než před krizi. Přitom zdaleka nedošlo k takovému propadu v ziskovosti firem.
K znehodnocení peněz dochází, pokud na trhu je nedostatek zboží. Nedostatek může být způsoben objektivními příčinami. Nějaká surovina dochází, a její těžba je stále náročnější. To se pak projeví i na produktech vyrobených z oné suroviny. Nedostatek potravin je dán růstem životní úrovně v některých asijských zemích, může ale také být negativně ovlivněn změnou klimatických podmínek. Souvisí samozřejmě i se snahou o šetření ropou, náhradou za biopaliva.
Na nedostatek zboží na trhu se může ale negativně podepsat činnost vlády. Příkladem je Zimbabwe, kde došlo k likvidaci trhu podle nám dobře známé ideologie. To vyvolalo nedostatek zboží na trhu, a to bylo primární příčinou jejich hyperinflace. Primární příčinou hyperinflace nebylo „tisknutí peněz“, i když sekundární vliv tady samozřejmě byl.
Kvantitativního uvolňování peněz musí mít tedy určitou mírou. Určitým ukazatelem přitom může být platební bilance státu. Pokud občané vyrobí víc zboží a služeb, než spotřebují, a ten přebytek se uplatňuje na mezinárodních trzích, pak si občané nežijí nad poměry. Dalším ukazatelem je míra nezaměstnanosti. V každé populaci jsou lidé, kteří si neshánějí práci, dále lidé, kteří přecházejí od jednoho zaměstnavatele k druhému. Těchto lidí by ale mělo být méně než 5%. Jsem přesvědčen, že při vhodné politice centrální banky a vlády by nemusela stoupat nezaměstnanost nad hranici 5%. Alespoň u exportně schopných států, které si nežijí nad poměry, jako je např. Česká republika. Musela by se ale změnit daňová politika vlády, která by tolik neomezovala domácí koupěschopnost, ale omezila by tok výnosů do zahraničí. Čímž by se oběživo víc točilo v ČR. Dluhy se nedají řešit omezováním práce, ale naopak prací. Proto nevychází snaha „vlády rozpočtové odpovědnosti“ snižovat zadlužení. Někdy v budoucnu se k tomuto vrátím pomocí statistických dat v mezinárodním porovnání. Obsahem dnešního článku to ale primárně není. Takže pro „rozpočtově odpovědné“ bych měl jen takovou úvahu k zamyšlení. Proč nebankrotovaly „kapitalistické“ státy po 2. světové válce ? Když musely splácet ohromné výdaje spojené s výrobou zbraní, žoldem vojáků, a pak následnou poválečnou obnovou ? Někdo samozřejmě bude tvrdit, že ti lidé byli pracovití a nenároční. Byli ale pracovitější a nenáročnější, než v době světové krize v 30. letech ? Kde se vzaly ty peníze, nutné na neprohrání války a pak poválečnou obnovu ? Není kouzlo jenom v tom, že se aktivují peníze, které jsou jinak v době krize v nečinnosti ( kdo by v době krize investoval do předem ztrátových podniků) ? Jednou z možností aktivace peněz je nahrazení části nečinných peněz emisí nových peněz. Další možností aktivace peněz je taková politika vlády, která zvýší koupěschopnost a odbyt. Tato druhá možnost samozřejmě přináší růst nákladů státních rozpočtů, a má tedy vliv na státní zadlužení. Tady bych doporučil takovou úvahu. Co by se stalo, kdyby centrální banka převzala dejme tomu ve výši 0,1% HDP dluh státu a odepsala jej ? Peníze by získaly samozřejmě věřitelé státu, ty by jej nejspíš zase nabídli někomu na finančním trhu. Podnikatelé by měli lepší přístup k úvěrům, stát by nebyl nucen provádět takové škrty a tak brzdit hospodářství. Lepší koupěschopnost lidí a lepší přístup podnikatelů k investicím vede k vyšší výrobě zboží i lepšímu odbytu zboží. Což má vazbu na zaměstnanost a na koupěschopnost lidí.
Platí to ale jen do určité míry, nelze přehnat podporu koupěschopnosti tak, aby lidé nakupovali v zahraničí víc, než jsou schopni do zahraničí prodat, čímž by žili nad poměry, nelze podporovat růst, když už jsou vyčerpané zdroje volných pracovních sil. Nelze přehnat podporu až tak, že demotivujeme lidi k často nepříjemné práci. Na druhé straně zbytečné rozmnožování nezaměstnaných, psychické týrání těch, kteří touží pracovat, může pomáhat k rozšiřování nenávistných ideologií. Zvláště těch, které sní o konci „kapitalistického“ liberálního systému.
