Proč říct ne vládní reformě zdravotnictví

Už jen několik dní zbývá do slavnostní (nebo smuteční?) premiéry takzvané vládní "reformy zdravotnictví". Ačkoliv stojí jen na dvou hlasech přeběhlíků a obsahuje řadu nepřesností a kontroverzních pasáží, ani Ústavní soud nemohl zatáhnout za záchrannou brzdu. Od prvního ledna si budeme přitahovat opasky...

"Nic není nevhodnějšího než nevhodný smích" - MARCUS VALERIUS MARTIALISMAFA

Nelze Ústavnímu soudu vytýkat přílišnou pomalost ve vyřizování stížnosti, jde o téma velice citlivé a jeden z pilířů parlamentní demokracie jednoduše nemůže takto rychle smést ze stolu ani ten nejhloupější zákon. Zbývá doufat, že se soudci po Novém roce rozhoupou a na základě rozporuplnosti zákona jej předají zpět Sněmovně a zruší jeho platnost.

Proč by tak měli učinit?

Pokud nejprve pomineme samotnou absurdnost některých opatření, musíme se zahledět na způsob, jakým byl zákon č. 261 / 2007 Sb., o "stabilizaci veřejných rozpočtů" schválen. Jelikož se nejedná o jednoduchý zákon, ale soubor opatření, který pozmění, zruší nebo nahradí velký počet položek ve všech oblastech práva, nelze ho projednat za necelé tři měsíce a v pozměňovacích návrzích navíc rozšiřovat rozsah reformy o další úpravy do té doby "nedotčených" zákonů. Každý poslanec má právo přijít s pozměňovacím návrhem, premiér Topolánek tak učinil v zajímavém stylu - bez projednání s parlamentními výbory přednesl pozměňovací návrh o rozsahu šedesáti stran, který byl posléze samozřejmě schválen. Ale dost už o tomto.

Proč je samotný princip platby u doktora špatný?

Pravdou je, že mnozí lidé utrácejí desetitisíce a statisíce za zbytečnosti, kterými jsou v porovnání s vlastním zdravím třeba automobily a mobilní telefony. Odmítají platit za návštěvu lékaře, ke kterému chodí s každou hloupostí a místo toho si koupí krabičku cigaret. Tak to je a kdo tuto skutečnost popírá, je lhář. Na druhou stranu je ale automobil něčím, na čem státu nemusí nikterak "pozitivně" záležet. Pokud nehledíme na ekologii a průjezdnost měst, může být vládě víceméně jedno, zda má každý občan vlastní vůz. U zdraví to je něco jiného. Stát nemůže chtít, aby jeho občané trpěli nemocemi, způsobenými špatnou prevencí a nezpůsobilou prvotní léčbou. Zdraví občanů se pozitivně přenáší do ekonomické a sociální sféry, proto je v zájmu státu mít co nejzdravější občany. Nechat si od nich za tuto službu platit je neetické a amorální ve chvíli, kdy směřují obrovské peníze například do výstavby dálnic a silničních okruhů, zatímco zdravotnictví žehrá na nedostatek prostředků. Řešme problematiku vysokého školství a zdravotnictví jinak, než přinucením občanů k výdajům z již dostatečně napnutých peněženek.

Je přeci známo, že když z dvou set tisíc studentů každý zaplatí vysoké školné (16 000 Kč za rok), přiteče do školství jen něco málo přes 3,2 miliardy korun, přičemž reálné odhady při započtení všech možných ztrát (stipendia, administrativa) počítají s necelými dvěma miliardami a pesimistické s pěti sty milióny. Parafrázujme astronauty na Měsíci: "Malá částka pro stát, obrovská suma pro občana!". Neplatí to tak i o zdravotnictví? Nekřičí páni Julínek a Cikrt jen proto, že chtějí, aby to vypadalo, že něco doopravdy dělají? Proč zavádět poplatky za něco, co už i tak dostává peníze od Evropské unie a státu a stále kvalitativně roste? Pojďme se bavit o poplatcích ve chvíli, kdy budeme mít ucházející průměrný plat v porovnání se západními zeměmi a školská a zdravotní péče bude opravdu na úrovni. Syrové maso se přeci v obchodech neprodává. Kdo chce platit za polotovary?

Zákon, který tak bezostyšně klade břímě všemožných poplatků na celé spektrum občanstva, od nejmenších po nejstarší, by neměl vstoupit v platnost. Bohužel se od prvního ledna musíme smířit s tím, že se v našem státě pošlapává princip sociální solidarity. Vzpomeňme na ty nejmladší, kteří potřebují zdravotní péči a rodiče horkotěžko dítě uživí. Vzpomeňme i na ty nejstarší, kteří po celoživotní lopotné dřině musí i v důchodu otáčet každou korunu. A řekněme si na rovinu - je hysterie kolem reforem opravdu jediným řešením? Proč se vykřikuje, že máme jen dvě alternativy - buď platit, nebo počkat na státní bankrot? Je situace opravdu tak tíživá, že musíme na slovo poslouchat pány Julínka, Čunka a Topolánka? A co na to Jan Tleskač?

A když už děláme reformu, tak se snažíme, aby nebyla v rozporu s Ústavou. Tak snad příště!