Multikulturalismus a nemocná společnost

Kritické zhodnocení současné snahy o odmítnutí zdánlivě nefunkční multikulturní společnosti. Píše se podzim roku 2010 a německá kancléřka Angela Merkelová na setkání s mladými křesťanskými demokraty pronáší projev, který se možná jednou bude citovat v učebnicích dějepisu. Zřejmě jako první představitelka některého ze západních demokratických států přiznala, že alespoň v Německu pokus o vytvoření multikulturní společnosti selhal.

Přibližně ve stejné době zahajuje francouzská vláda proces vyhoštění početné romské komunity do jejich domovů, tedy zejména Rumunska. Ve švédském Stockholmu vybuchuje v automobilu nastražená nálož a řada dalších plánovaných útoků je zmařena. Policie oznamuje, že se jednalo o útok radikálů v reakci na švédskou účast v Afghánistánu. V České republice probíhá ostře sledovaný proces s představiteli arménské mafie v čele s tajemným „vorem v zákoně“ Soghojanem.

Nemusíme se však věnovat pouze dění v roce 2010, stačí se vrátit časem skrz poslední desetiletí a sledovat zdařené i nezdařené pokusy o teroristické útoky ve Španělsku a Velké Británii, problémy se slavnými satirickými kresbami proroka Mohammeda v severských státech a řadu dalších důkazů toho, že teorie o možnosti začlenění menšin do západní demokratické společnosti dostává výrazné trhliny, nebo, jak míní Angela Merkelová, úplně selhala. Mnoho lidí dnes považuje za počátek konce ideje o multikulturní společnosti ono tragické úterý 11. září 2001, kdy provedla teroristická organizace Al-Kajdá útok na budovy Světového obchodního centra.

Ve skutečnosti byla tato idea mrtvá ještě dříve, než se ji západní společnost pokusila uvést do praxe. Problém totiž netkví ve způsobu, jakým se vlády snaží začlenit imigranty do společnosti, ale v podstatě fungování společnosti jako takové.

Svět je už po staletí a tisíciletí v zajetí myšlenky, že peníze a bohatství činí člověka šťastným. Naši předci vybudovali společnost, která považuje bohatství za nejmarkantnější důkaz lidského úspěchu, lidskou chudobu pak za běžnou věc a výsledek „přírodní loterie“. S posměchem hledíme na kmenová společenství, která žijí v absolutní chudobě (alespoň podle dnešních měřítek) v amazonské džungli, v Egyptě si vykračujeme v padnoucím oděvu chudinskými čtvrtěmi Káhiry, do Severní Koreje jezdíme sledovat tamější chudobu a ještě o tom natočíme film. Střet západní kultury s kteroukoliv jinou, více či méně vyvinutou kulturou (sic!) skončí pokaždé pro turistu jedním zásadním ponaučením, které naší společnost pouze posouvá dále do marastu – máme se lépe, u nás je bohatství.

Dokážeme léčit antibiotiky takové nemoci, které jsou v Africe považovány za smrtelné, a naše kojenecká úmrtnost je ve srovnání s ostatním světem směšně malá. Z bran našeho školství vychází každý rok kvanta titulovaných studentů, kteří pak nosí domů pravidelnou výplatu, létáme, jezdíme v automobilech, jakýkoliv druh kultury máme na dosah roku a jíme šťavnaté ovoce i během nejtužších lednových mrazů.

Vidina tohoto druhu bohatství, které světu prezentujeme jako to jediné správné a vedoucí ke štěstí, pak každoročně vyrve z kořenů vlasti statisíce, ba možná miliony migrantů, kteří překonávají tisíce kilometrů cestou za novým domovem a příslibem štěstí.

Jenže naše společnost ve skutečnosti není šťastná a migranti to brzy zjistí. Cena za toto imaginární štěstí je příliš vysoká.

Naše zdravotnictví poznává nemoci, o kterých křováci nikdy neslyšeli – namátkou deprese, křivá záda z neustálého sedění u počítače, obezita a rakovina plic. Dětí se rodí stále méně, protože je pro matky přednější kariéra, než potomstvo. Naše školství generuje vzdělané vysokoškoláky, ale na bezesporu úctyhodná zaměstnání, jako jsou učitelé, lékaři, ale i dělníci či řemeslníci klade stát směšně malý důraz a nedokáže absolventy středních škol přimět studovat i něco jiného, než na trhu práce bezcenné humanitní předměty nebo přebytky trpící práva a ekonomii. Jeden let letadlem za dovolenou na přeplněné pláži se nesmazatelně projeví na životním prostředí, nekonečně zacpané silnice generují jen další stres a úmrtí v autonehodách, naše planeta díky našemu imaginárnímu bohatství chátrá.

Do takové společnosti migranti přicházejí a zde je jim nabízen lepší život.

Nesmíme se divit, že teorie o multikulturní společnosti nefungují. Když nefunguje společnost jako taková, nemůžeme se snažit o implementaci dalších kultur a jejich přizpůsobení té naší – to spíše my bychom se měli zastydět a začít pracovat na sobě, než odsoudíme ostatní kultury jako nepřizpůsobivé.

Jediný, kdo je na celé Zemi nepřizpůsobivý a v konečném důsledku zaostalý, jsme my sami.

Probuďme se.