Carlo Goldoni - Lhář

Klasika, řeknou jedni, ohrané, zvolají druzí. Nestárnoucí divadelní kousek o jedné z nejběžnějších vlastnosti člověčenstva – sklonu k lhaní – od dob svého vzniku pobavil, ale i znudil mnoho diváků. Jsem rád, že jsem mohl tuto divadelní inscenaci zhlédnout na vlastní oči v Divadle v Dlouhé.

Krásné vyřešení scény doprovázejí úchvatné herecké výkony.Archiv Divadla v Dlouhé

Sám nevím, proč některým nepřirostl Goldoniho vzor všeho lhářstva k srdci, ale setkal jsem se s názory, že jde o hru „velice primitivně napsanou“. Ano, Carlo Goldoni nepsal hry pro šlechtu, ba ani pro dóžete. Tento benátský rodák psal komedie pro pobavení, chtěl, aby se i chudí lidé smáli. Jeho život je dodnes zajímavý i pro divadelní laiky a dvě stě let po jeho smrti se jeho hry stále hrají. Goldoni je jedním z nejpřednějších autorů divadelních komedií, které mají diváka rozesmát až k slzám. A to se mu v případě legendárního Lháře povedlo bezezbytku.

Adaptace Divadla v Dlouhé mě naplnila pocitem, že se divadelní podium po boku všemožných výdobytků moderní doby, biografem počínaje a domácím kinem konče, nescvrkává v přežitek, ale naopak jasně ukazuje, jaké v něm dřímá kouzlo.

Postava nepoučitelného lháře Lelia, který prchá před gordickým uzlem lží, který sám zavázal, do rodných Benátek, je jako napsaná pro Jana Vondráčka. Divák se zmůže jen na obdivné povzdechnutí, když tento excelující herec zaplétá další pavučiny lží neopakovatelným způsobem.

Ani Lhář však neunikl modernizaci, která jako noc bere pod svůj háv všechny starší divadelní hry v nových adaptacích. A že to občas vůbec nevadí? Pod to se vám v případě Divadla v Dlouhé podepíšu. Hra není situovaná do doby, kdy byla napsaná, ale do dnešních Benátek v době karnevalu. Stovky procházejících měšťanů z originálu hry nahradily v tomto případě menší hloučky turistů, zasazené do hry tak skvěle, že má divák jen o důvod víc padat ze sedadla smíchy.

Herecké výkony ve vedlejších rolích jsou také skvostné, doplatily ale na talent Jana Vondráčka, který na sebe strhl veškerou pozornost. Bez nich by však ani Lelio nebyl tím, čím je, tedy úžasným divadelním prvkem, vzorkem lháře, který existuje snad od počátku lidstva.

Nejvýraznější vedlejší postavou Goldoniho hry je jednoznačně otec Lelia Pantalone, kterého ztvárnil Jiří Wohanka. Jeho role spočívá v uklidňování Leliovy fantazie a okřikování neposlušného synka, který by kvůli ženám snad lhal až do smrti.

Závěr hry, v mnohém stereotypní, ale přesto úchvatný, se nese v rytmu hudby. Zde poznáme, že Janu Vondráčkovi krom hereckého talentu nechybí ani talent pro zpěv. Chytlavá melodie a úplné, ne tak často vídané souznění diváků s herci zapříčinilo, že se po chvíli neslo sálem rytmické tleskání a na každé tváři diváka se rozlil úsměv. Ne takový, který vidíme na tváři pětkrát denně, ale sváteční úsměv z krásného prožitku v divadle.

Když to shrnu v kostce, kombinace Goldoniho a Divadla v Dlouhé se povedla na jedničku.

A přísahám, že nelžu.