Imigrační mašinérii na Ellisově ostrově se za dobu její existence dostalo mnoha přezdívek. Výstižným pojmenováním je třeba „Vstupní brána do USA“, případně „Vstupní brána ke svobodě“.
Nejznámější z přezdívek však zůstává ta, kterou použil Charles Guggenheim jako název svého dokumentárního filmu: „Island of Tears, Island of Hope“, tedy „Ostrov slz, Ostrov nadějí“.
A jak imigrační proces vlastně probíhal? Začínal ještě na lodích před Verrazanovou úžinou, kam se k připlouvajícímu plavidlu vypravovali lékaři a imigrační pracovníci na první prohlídku cestujících. Poté lodě připluli na Manhattan a drtivá většina jejich osazenstva byla dopravována trajekty na ostrov Ellis Island.
Zde lidé vstupovali do prostoru imigrační stanice – nejdříve museli v tzv. Baggage Room odevzdat veškerá zavazadla a poté stoupali po příkrých schodech do Registrační místnosti, přičemž tento výstup tvořil jednu ze součástí separačního procesu. Po stranách schodů totiž postávali lékaři a kontrovali, zda někomu výstup působí potíže. Pokud se tak stalo, označili jeho oblečení křídou a podrobili ho důkladnější lékařské prohlídce.
Po zdolání schodů už vystrašení a dlouhou plavbou vysílení lidé vstupovali do velkolepé Registrační místnosti. Imigrační inspektoři se jich tázali na základních 31 údajů a mimo jiné požadovali, aby měl každý nový příchozí k dispozici částku nejméně 18 USD, se kterou by mohl v Americe začít nový život. Kdo měl štěstí a touto kontrolou prošel, zdržel se na Ellis Islandu několik minut, maximálně hodin.
V místní směnárně si po obdržení vysněného povolení vyměnil peníze, drahé kovy či šperky na dolary, mohl si koupit železniční jízdenku (jen jedna třetina připuštěných zůstávala v New Yorku), vrátil se pro svá zavazadla a dostal možnost začít snít svůj sen. Asi dvacet procent z celkového počtu příchozích takové štěstí nemělo a tito lidé si na Ellis Island museli pobýt několik dní či týdnů, aby mohli být dále prověřováni.
Během druhé světové války přistěhovalce na ostrově vystřídali nepřátelé Spojenců – Ellisův ostrov tehdy sloužil jako zadržovací tábor a v průběhu válečných let tu bylo drženo na 8000 Němců, Italů a Japonců obviněných ze špionáže či sabotáže.
Augustus Frederick Sherman pracoval jako vrchní registrační úředník na ostrově Ellis Island v letech 1892 až 1925. Byl neškoleným, avšak nadaným fotografem, který po sobě zanechal stovky snímků, jimiž zachytil vystěhovaleckou horečku. Fascinován různým původem uprchlíků a kulturním prostředím, z nějž vzešli, vytvořil strhující sérii portrétů, které nabízejí divákům působivý pohled na toto dynamické období americké historie. Vzhledem k úrovni tehdejšího fotografického řemesla, kdy se fotilo skříňovými kamerami s dlouhou expozicí, je obdivuhodné, že dokázal při své běžné práci vytvořit takové množství snímků.
Zřejmě díky pozici vrchního úředníka neměl Sherman problém imigranty přemluvit, aby vylovili z kufru své nejlepší oblečení nebo národní kroje a zapózovali mu před objektivem. Vedle portrétů rumunských pastevců, ruských kozáků, romských rodin, Bavorů s tralaláčky či Turků s turbany můžeme v Shermanově kolekci zahlédnout i krojované slovenské běžence z Československa.
