Děda

Jsme pod takovým tlakem různých zdrojů informací - média, propaganda, reklama, kolegové atd., že velice často zapomeneme na základní zdroje, které nás zformovaly a ovlivnily. Na rodinu a přátele.

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak mě ovlivnil můj děda. Na svého dědu vzpomínám s láskou a obdivem. Byl to nevšedně živý a činorodý člověk se širokým záběrem činností a zájmů, které provozoval až do konce. Lituji hlavně jedné věci. A to, že ho neměl možnost poznat můj syn (a vlastně ani on svého pravnuka), protože zemřel ve svých 81 letech 14 dní po jeho narození. Možná to byl osud, takové střídání stráží. Dokonce mají ve stejný den narozeniny.

Ale zůstala po něm hromada vzpomínek, které všem svým dětem s náruživostí vyprávím, i když si při tom možná klepou na čelo.

Jedna vzpomínka, kterou jsem nikdy neopomněl v autě prezentovat při každé cestě přes jeho rodnou ves, je vyprávění o tom, jak se děda v dětství topil v Mlýnskén rybníce na kraji obce, který měl doslova přes cestu. Prý se pod ním prolomil led. Ještě, že se zachránil, nebyl bych tady.

Dále se mně děda vybavuje jako řezník a vlastně i jako kuchař. Vyučil se řezníkem a vlastně řemeslo provozoval celý život. Ještě dnes cítím tu vůni čerstvě vyuzených salámů a klobás, která se linula z dědova trabanta vždy, když přijel ze zabijačky. Ještě teď bych se s chutí zakousl do štanglí, které visely v kůlně a nechávaly se „dozrát“. To se opravdu nikde nekoupí.

Děda totiž, když se přestal živit řezničinou a dělal jiné práce a pak i v důchodu, byl zván, aby po vesnicích prováděl zabijačky a jako naturální „výdělek“ byla právě část vyrobených uzenin. Ve svých 80 – ti letech byl ještě v takové kondici, že si sám obracel prase v neckách a sám si ho škrábal a stahoval. Pořád ho vidím v řeznické vestě a zástěře, se „zmijovkou“ na hlavě a v ruce své staré obroušené nože, které si brousí na krásné ocílce a vyhlazuje ostří řemenem. Pak naprosto dokonalými a zkušenými řezy porcuje maso, vyrábí prejt a hlavně plní jitrnice a jelítka. Ručně. A to byl koncert. Tady mně vyprávěl, jak se to učil. Ve 14 letech dostal kýbl asi melasy, střívka, špejle a musel se to naučit přes víkend. Strašně ho bolely ruce, ale už to nezapomněl. Zkoušel jsem to, ale víc jak 2 cm jsem nedal. Všechno chce fortel.

Co se týká kuchařského umění, tak mimo řezničiny se hodně naučil v hospodě, kde samozřejmě s babičkou vařili. No a pak děda v 59-ti letech ovdověl a musel se o sebe postarat sám. Samozřejmě, měl rodiny obou svých dětí u sebe, ale přesto si většinou sám vařil a dokonce pekl. Snad jenom knedlíky si nechával dělat. Ale jeho tvarohové buchty byly vynikající. Já teda miloval i ten samotný tvaroh s vajíčkem a cukrem. Moje maminka mi vyprávěla, že když do vesnice přijeli Američané, tak jim strašně chutnaly knedlíky, které děda s babičkou v hospodě dělali. A strašně rádi se vozili na řetízkovém kolotoči jako malí kluci.

Děda byl i ve vyšším věku neuvěřitelně vitální. Nepamatuji si nějaké velké marodění a v nemocnici jestli byl dvakrát. Díky celoživotní dřině a určitě také „zdravému“ jídlu (bez kouření) – maso, knedlíky, uzeniny atd., měl i při své menší postavě velkou sílu. Jeho bicepsy by mu záviděla velká většina dnešních mladíků.

S tou vitalitou souvisela i jeho činorodost. Ve skutečnosti to bylo tak, že děda v podstatě nikdy neměl čas. Když se narodila moje dcera a jeho první pravnouče, několik týdnů jsme ladili termín, aby byl doma, když tam s ní přijedeme. Měl celou řadu zájmů nebo řekněme koníčků.

Už od svých 14-ti let včelařil. Za ty léta nasbíral tolik zkušeností a znalostí, že mohl o včelkách vyprávět celé dny. A to se mu také občas poštěstilo. Děda byl samozřejmě i na mojí svatbě. On nikdy moc nepil. Občas v neděli si zašel na pivko. No a tady měl v nabídce dost kvalitního pití ve formě různých koňaků a whisek, že neodolal a ochutnal. Za chvíli se mu rozvázal jazyk a děda vyprávěním o svých včelkách bavil několik hodin celou společnost, a to včetně číšníků a kuchařů. Prý na něho vzpomínali i dlouho po tom. Druhý den ho chytil žlučník....

Včely, to byla opravdu jeho vášeň. Přiznám se, že já jsem práci u včel nikdy moc nemusel a trochu jsem se jich bál, ale vždy jsem obdivoval, jak dokázal k nim chodit a pracovat často bez kukly jenom s dýmákem, jak jim kupoval po balíkách cukr, který rozvařoval, aby je mohl přikrmit, když jim med vzal. Jak k nim chodil v zimě a u každého úlu poslouchal, zda jsou v pořádku a jak jsou silné.

Ale někdy jsem těmto činnostem neunikl. Jednou ho zavolali, aby šel sundat roj a mě vzal s sebou. Zabalil jsem se, jak to šlo včetně rukavic. Mým úkolem bylo podržet rojáček pod rojem a děda ho, stojíce na štaflích, do něho sklepával. Při své nešikovnosti jsem po něčem uklouzl a roj místo do rojáčku spadl na mě. Ač zabalený a v kukle, několik včel se mně dostalo pod ní a samozřejmě mě bodly přímo do brady. Můj vztah ke včelám se tím ještě víc vyprofiloval.

Další činnost, které jsem neunikl, byla pomoc při výrobě rámečků. Ty si děda zásadně vyráběl sám. Já jsem mu pomáhal hlavně při vkládání tzv. voskových mezistěn. Ty držely v rámečku tak, že se natavily na drát, který byl navlečen v rámečku. Drát se zahříval elektrickým proudem 220 V přímo ze zásuvky. Oba dráty ze zásuvky jsem měl v ruce, přiložil na hřebíky, kterými byl drát v rámečku uchycen, drát se zahřál a děda ho vtlačil do mezistěny. Teď asi omdleli všichni elektrikáři a bezpečáci, kteří to četli, ale fungovalo to perfektně.

Co se týká včel, tak děda nebyl žádný troškař. Měl buď někde u lesa, nebo potom na zahradě za městem postavený včelín. K tomu měl určitě min. jeden vůz s úly, který mu vždy zemědělci přetáhli na místo, kde potřebovali opylovat. Zisk z toho měli oba: zemědělci úrodu, děda zajištěnou snůšku. Tohle množství včelstev produkovalo už docela slušné množství medu, s čímž souvisela další práce, a to vytáčení. Ale tady nešlo o skleničky nebo sklenice. Tady šlo o konve. Rámečky se vzaly z úlu, vložily se do medometu a ručně otáčením kliky se z nich odstředivou silou vymetal med. Pro mladého kluka nic moc činnost, ale ten výsledek ve formě světlého nebo tmavého (lesního, ten já raději) medu, stál za to. A za odměnu vykusování a vysávání zbytků plástve....

Možná čekal, že se tomu budu taky věnovat, ale tady jsem ho zklamal. Naštěstí k tomu přivedl jak svého syna, tak i svého zetě, mého tátu.

Nejenom užitečný hmyz dědu zaměstnával. Například choval králíky a taky s nimi soutěžil. Králíka k obědu jsme měli doma pravidelně. Neměl jsem nic proti.

Zkoušel holuby, korely, slepice atd. Koupil velkou zahradu za městem, kde pěstoval všechno možné a postavil tam velký včelín. Ale co ho po včelách asi chytlo nejvíce, tak to byli kanáři. Měl doma a v kůlně hromadu klecí a klícek, dokonce si na voliéru adaptoval bývalý suchý záchod. Měl pravidelné odchovy, ze kterých si vybíral „talentované“ samečky. Ty pak umístil do malých klícek po jednom a oddělil tak, aby na sebe neviděli, ale slyšeli se. Oni se pak ohlašovali zpěvem, který děda ještě „vybrušoval“ tím, že jim pískal na různé flétničky. Pak je naložil a odvezl na pěveckou soutěž. Byly z toho nádherné, často ručně malované diplomy, ale ty bohužel někam zmizely.

Aby děda tuto veškerou činnost nějak stíhal, potřeboval být mobilní. Mopedů, tzv. prskoletů, měl hned několik. To stačilo tak pro pohyb po městě nebo na zahradu. Také hodně jezdil na kole. Na větší vzdálenosti používal motocykl Jawa 250. A když jel na zabíjačku nebo potřeboval převézt náklad, měl trabanta. Tímto jezdil až do konce života.

Jak žil, tak i odešel. Oblečený, protože zase někam spěchal, čekal na lavičce před domem na pošťačku s důchodem. Už se nedočkal. Odešel v klidu a rychle. Snad je to tak lepší. Pořád ho budu mít před očima, jak v sedmdesátce leze po čtyřech a vozí vnoučata na koníkovi. Jak nás po prohýřené noci budí v šest ráno pod okny jeho „Kočká, kočká!“. Pak za chvíli zaburácí dvoutakt trabantu a děda zase někam vyráží. Ale hlavně budu mít na paměti tu jeho životní vitalitu a optimismus.

Vzpomínky se časem mění, blednou a zapomínají. A zrovna v čase, kdy jsem si toto začal uvědomovat, narazil jsem náhodou v kůlně na starý kufr plný různých papírů a dokladů. Hned jsem ho zabavil, aby nezmizely možná poslední věci po mém dědovi. A pak jsem se podíval na předky, náhoda mně přihrála reklamu na genealogický program a už jsem v tom byl až po uši. Začal jsem zjišťovat, že moji předci měli asi takovou vitalitu vrozenou. Můj prapraděd se osamostatnil a postavil si svojí chalupu. Z jeho dětí tři dcery a dva synové odešli do Ameriky, kde se úspěšně uchytily a jejichž potomci tam žijí dodnes. Můj pradědeček zůstal na hospodářství, dělal dokonce starostu, angažoval se v politice za agrární stranu. A dobře vychoval sedm synů a jednu dceru. Je to silný rod a můj děda byl jeho víc než dokonalým představitelem.

Proč to vše píšu? Dnes je módní být patriotem, vlastencem a ohánět se odkazem předků. A tady je místo pro otázku: Známe je vůbec?

Už jsem vzpomínky na dědu jednou publikoval, ale nějak se to nepovedlo. Pod vlivem jistých událostí cítím potřebu vzdát hold obyčejnému člověku.