Ellis Island: vstupní brána do Ameriky II.

Imigrační mašinérii na Ellisově ostrově se za dobu její existence dostalo mnoha přezdívek. Výstižným pojmenováním je třeba „Vstupní brána do USA“, případně „Vstupní brána ke svobodě“.

Nejznámější z přezdívek však zůstává ta, kterou použil Charles Guggenheim jako název svého dokumentárního filmu: „Island of Tears, Island of Hope“, tedy „Ostrov slz, Ostrov nadějí“.

A jak imigrační proces vlastně probíhal? Začínal ještě na lodích před Verrazanovou úžinou, kam se k připlouvajícímu plavidlu vypravovali lékaři a imigrační pracovníci na první prohlídku cestujících. Poté lodě připluli na Manhattan a drtivá většina jejich osazenstva byla dopravována trajekty na ostrov Ellis Island.

Zde lidé vstupovali do prostoru imigrační stanice – nejdříve museli v tzv. Baggage Room odevzdat veškerá zavazadla a poté stoupali po příkrých schodech do Registrační místnosti, přičemž tento výstup tvořil jednu ze součástí separačního procesu. Po stranách schodů totiž postávali lékaři a kontrovali, zda někomu výstup působí potíže. Pokud se tak stalo, označili jeho oblečení křídou a podrobili ho důkladnější lékařské prohlídce.

Po zdolání schodů už vystrašení a dlouhou plavbou vysílení lidé vstupovali do velkolepé Registrační místnosti. Imigrační inspektoři se jich tázali na základních 31 údajů a mimo jiné požadovali, aby měl každý nový příchozí k dispozici částku nejméně 18 USD, se kterou by mohl v Americe začít nový život. Kdo měl štěstí a touto kontrolou prošel, zdržel se na Ellis Islandu několik minut, maximálně hodin.

V místní směnárně si po obdržení vysněného povolení vyměnil peníze, drahé kovy či šperky na dolary, mohl si koupit železniční jízdenku (jen jedna třetina připuštěných zůstávala v New Yorku), vrátil se pro svá zavazadla a dostal možnost začít snít svůj sen. Asi dvacet procent z celkového počtu příchozích takové štěstí nemělo a tito lidé si na Ellis Island museli pobýt několik dní či týdnů, aby mohli být dále prověřováni. 

Během druhé světové války přistěhovalce na ostrově vystřídali nepřátelé Spojenců – Ellisův ostrov tehdy sloužil jako zadržovací tábor a v průběhu válečných let tu bylo drženo na 8000 Němců, Italů a Japonců obviněných ze špionáže či sabotáže.

Augustus Frederick Sherman pracoval jako vrchní registrační úředník na ostrově Ellis Island v letech 1892 až 1925. Byl neškoleným, avšak nadaným fotografem, který po sobě zanechal stovky snímků, jimiž zachytil vystěhovaleckou horečku. Fascinován různým původem uprchlíků a kulturním prostředím, z nějž vzešli, vytvořil strhující sérii portrétů, které nabízejí divákům působivý pohled na toto dynamické období americké historie. Vzhledem k úrovni tehdejšího fotografického řemesla, kdy se fotilo skříňovými kamerami s dlouhou expozicí, je obdivuhodné, že dokázal při své běžné práci vytvořit takové množství snímků.

Zřejmě díky pozici vrchního úředníka neměl Sherman problém imigranty přemluvit, aby vylovili z kufru své nejlepší oblečení nebo národní kroje a zapózovali mu před objektivem. Vedle portrétů rumunských pastevců, ruských kozáků, romských rodin, Bavorů s tralaláčky či Turků s turbany můžeme v Shermanově kolekci zahlédnout i krojované slovenské běžence z Československa.